Praní ruských špinavých peněz, prezidentské volby v USA, pandemie koronaviru. To vše se promítá do jednadvacátého románu specialisty na špionážně-politické romány.
Americký spisovatel a novinář Daniel Silva patří už léta ke stálicím moderního špionážního románu, a to už od doby, kdy před více jak dvaceti lety poprvé představil čtenářům špiona izraelské tajné služby, Gabriela Allona. Původně počítal s tím, že ho použije pouze v jednom románu (Umění zabíjet), ale na nátlak své editorky v jeho příbězích pokračoval. Allon se stal hrdinou už jednadvaceti knih, ve své branži se stal legendou a dotáhl to až na šéfa Ústavu, jak každý izraelské tajné službě v Silvových románech říká. Autor ve většině svých knižních doslovů tvrdí, že píše romány jen pro pobavení čtenářů, ale to je poněkud skromné vyjádření. Jeho romány vždy odrážely aktuální či ne tak zcela dávnou politickou situaci a leckdy z ní přinesly čtenáři i malou vzdělávací lekci. Ostatně autor sám působil dlouhá léta jako válečný reportér pro televizní stanici CNN a působil především na Blízkém východě.
Gabiel Allon není samozřejmě na záchranu světa sám, má vedle sebe tým spolupracovníků Ústavu, k nimž patří i různí „zlanaření“ agenti z dřívějších případů. Může se také spolehnout na podporu své věrné manželky Chiary. V jednotlivých románech knižní série se opakuje řada dalších postav, tu s větší, tu s menší rolí. Jednou z nich je atraktivní blondýnka Sarah Bancroftová, která se po působení v americké CIA etablovala jako kurátorka newyorského muzea umění a po nějakém čase se přestěhovala do Londýna. A právě ona se objevuje na začátku nového titulu série.
Příběh začíná v době ustupující první vlny pandemie. Během ní uvadal i obchod s uměním, a tak se Sarah, která nyní v Londýně řídí galerii, rozhodne probrat její sbírku. Najde při tom jeden velmi vzácný a zapomenutý obraz. Aby se obchody trochu rozhýbaly, nabídne ho k prodeji ruskému emigrantovi, nyní bohatému finančníkovi a vydavateli novin, Viktoru Orlovovi. Ten s koupí souhlasí. Když ho však Sarah navštíví v jeho domě, aby domluvila podmínky prodeje, najde ho mrtvého. Brzy se ukáže, že byl otráven nervově paralytickou látkou novičko, kdysi vyvinutou v někdejším Sovětském svazu.
Podezření zprvu padá na Ninu Antonovovou, ruskou disidentku a emigrantku, nyní investigativní reportérku protikremelského deníku. Nina žije a pracuje ve Švýcarsku a Viktorovi podle všeho dodávala kompromitující materiály ohledně praní špinavých peněz, organizovaném dokonce až z Kremlu. Je možné, že Viktor zemřel po styku s kontaminovanými předanými dokumenty. Je tedy otázkou, zdali byla Nina důstojnicí ruské zpravodajské služby či někdo její předávku dokumentů objevil a novinářku zneužil k odstranění Orlova. Na to už ale bude muset přinést odpověď Gabriel Allon se svým týmem. Viktor byl jeho přítel a společně s Chiarou mu vděčí za záchranu života.
Allon má v Rusku odvěkého nepřítele a Silva se tomuto tématu věnoval mimo jiné v románech Moskevská pravidla a Přeběhlík. Nyní se k „boji s Kremlem“ vrací v příběhu o praní špinavých peněz za pomocí jedné (fiktivní) hamburské banky. Gabriel a jeho tým se zaměřují na ruského miliardáře, který peníze pere pro samotnou ruskou hlavu státu. Aby miliardáře srazil na kolena, musí rozehrát složitou šachovou partii, ke které potřebuje přesvědčivou „agentku“, která by se k miliardáři dostala co nejblíže a sehrála předem určenou roli. Takovou ženu nachází ve Švýcarsku, protože dotyčná pracuje pro tu „nejšpinavější banku na světě“. Znovu se tak opakuje motiv například ze šest let starého románu Černá vdova, kdy Gabriel musí vycvičit agentku z řad civilního obyvatelstva a poslat jí přímo do náruče nepříteli. Ale je tím pádem možné, že se s touto ne tak zcela dobrovolnou špionkou, která dala název i celému románu, v budoucnu ještě setkáme.
Daniel Silva vždy mistrně kloubil fikci se skutečnými událostmi a osobami, a nejinak je tomu i v jeho aktuálním románu. Je už celkem samozřejmostí, že se odehrává na řadě míst Evropy (i když prim tentokrát hraje Švýcarsko), částečně také v Izraeli a v USA. Autor naráží na řadu skutečných postav, a tak se dokonce knižní hrdinové setkají i s ruskou hlavou státu a nově nastupujícím americkým prezidentem. Silva sice tyhle státníky nikdy přímo nejmenuje, ale všichni samozřejmě vědí, o koho jde. Své tak „slízne“ nejen Vladimír Putin, ale i Donald Trump, jehož odmítání porážky v prezidentských volbách a následný útok na Kapitol sehraje ke konci románu svou roli. Je to už možná lehce nastavovaný konec, ale autor zkrátka cítil potřebu se k tomu ještě v závěru vyjádřit.
Gabriel spojil dlaně do tvaru pistole a namířil je na zadní část obrněného Peugeotu 5008. Seděl tam kriminálník z leningradské Baskovovy ulice. Kmotr gangsterského režimu s krví na rukou, jadernými zbraněmi a ohromným bohatstvím, jež ukradl své zemi.
Violoncellistka je opět románem, ve kterém příznivci autora najdou to, co očekávají. Atraktivní lokality, vysokou hru špionů (snad jen ta všudypřítomná demonstrace peněz okolo ruského oligarchy mohla být umírněnější), staré známé postavy, ale i odraz víceméně nedávných událostí, které hýbaly světem – ruské vměšování se do amerických voleb, neuznání volební porážky a následná vlna násilí, praní špinavých peněz, a řadu dalšího. Setkáme se s hlavy států dvou mocností, a možná se zase trochu poučíme (zásluhu na tom mají také poznámky pod čarou od překladatele knihy). Silvův poslední román sice po většinu děje nemá onu politikou naléhavost, jako některé dřívější tituly, ale to neznamená, že by tím ztrácel na hodnotě. Navíc to autor – byť v poněkud našroubovaném závěru – napravuje.
Originální titul: The Cellist (2021)
Vydáno: HarperCollins Publishers, LLC, NewYork (2021)
Vydání v České republice: HarperCollins Polska sp. z o.o., Warszawa (2022)
Přeložil: Jan Rozbroj (2021)
446 stran
