Po úspěšném debutu přichází druhý díl ohlášené trilogie. Detektivové Laura Linhartová a Adam Beneš tentokrát pátrají po únosci a nejspíš i vrahovi tří chlapců.
Kristýna Trpková je rodačkou z Holic na Pardubicku a je matkou tří dětí. Ještě před narozením třetího dítěte se začala věnovat psaní, jelikož se jednak potřebovala odreagovat a jednak chtěla napsat něco, co by bylo podle jejích čtenářských představ. Vyšla z toho prvotina Stvůra, za kterou vzápětí získala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku 2021. Zároveň se ve svých šestadvaceti letech stala nejmladším laureátem této ceny. Ve Stvůře, prvním dílu ohlášené trilogie, představila autorka čtenářům dvojici kriminalistů Lauru Linhartovou a Adama Beneše. Přiznává, že se ohledně hlavních postav inspirovala dánským krimi seriálem Zločin. Ani Laura, ani Adam nejsou stoprocentní „klaďasové“, jsou to postavy z masa a kostí a občas chybující jako každý, tu s menšími, tu s většími důsledky. Oba ovšem spojuje zápal objasnit případ na úkol volného času, soukromí a spánku, zkrátka jak už to od detektivů v moderních novelách očekáváme.
V dubnu loňského roku vyšlo Kristýně pokračování Stvůry s název Vesnice. Zatímco prvotina se odehrávala v autorčině rodných Holicích, děj druhého dílu přesunula do fiktivní vesnice Lipová, která je inspirována vesnicí u Šluknova, kam v létě jezdila na chalupu, a kde jí právě na dovolené námět knihy napadl.
V Lipové během osmi let zmizely beze stopy tři děti, chlapci ve věku od šesti do sedmi let. Zmizeli za bílého dne, dva na cestě ze školy, jeden během odpoledního hraní venku. Nikdo nežádal po rodičích výkupné, nikdo si ničeho nebo nikoho podezřelého nevšiml, všichni mají na dobu zmizení alibi. Těla se nikdy nenašla. Zdá se skoro nemožné, že by někdo děti unesl za bílého dne, jen tak, cestou ze školy domů. Až nyní, po několika letech od posledního zmizení, deště odplaví nános hlíny, který odhalí lidské ostatky, které by mohly odpovídat jednomu ze ztracených chlapců. Vesnice si během let, kdy chlapci zmizeli, prožila své. Mnozí věřili, že za únosy musel stát někdo cizí, z jejich vesnice by přece nikdo nebyl něčeho takového schopen. Nyní se ale ukazuje, že hoch nejenže nikdy z vesnice neodešel, ale mezi únosem a smrtí ještě řadu let žil, a to zjevně v dost otřesných podmínkách. Do vesnice se tedy znovu vrací strach a podezřívavost. Kde jsou pohřbena těla ostatních chlapců? Nebo snad dokonce ještě žijí? Pak jim možná nezbývá moc času.
Pro Lauru s Adamem půjde o jeden z nejhorších a nejtěžších případů jejich kariéry. Laura si celý případ bere až příliš osobně, a i s otrlejším Adamem, který už smrt dítěte několikrát vyšetřoval, okolnosti občas pěkně zacloumají. Laura s Adamem kdysi chodila, pak se rozešli, a když začali po letech spolupracovat na případu stvůry (viz prvotina), tak to zpočátku skřípalo. Nyní si na sebe konečně zvykli a stali se z nich nejen dobří kolegové, ale i přátelé. Jenže tenhle případ plus odhalená Lauřina minulost vystaví jejich vztah hodně těžké zatěžkávací zkoušce.
Autorku k napsání románu prý inspirovalo přesvědčení, že společnost dnes nad násilím páchaném na dětech zavírá oči. Nikdo o tom nechce číst v novinách nebo na internetu, takže se raději píše o politice nebo o banálních záležitostech. Přitom po druhém porodu na ní samotnou tahle tematika působila dost špatně; nemohla v tomto ohledu sledovat filmy či seriály nebo o tom číst knihy. Všechno se podle jejích slov změnilo až zhlédnutím dokumentu o zmizení čtyřleté Madeleine McCannové.
Motiv zla ukrytého pod zdánlivě idylickým povrchem se v detektivkách a thrillerech opakuje poměrně často, ale když k tomu někdo umí přistoupit s inovativním přístupem nebo dodá čtenáři přesně tu dávku tajemna a hrozby, vždycky to bude fungovat. Pokaždé se budeme rádi bát o osud nenalezených obětí, o to, zdali jich nebude více. Pokaždé budeme tipovat kdo z „mírumilovných“ občanů je ve skutečnosti tou zrůdou, která ve sklepě neuskladňuje brambory, ale něco mnohem horšího. A samozřejmě čekáme a budeme rádi, když se spleteme, když to bude někdo, kdo nás vůbec nenapadl, ale ve zpětném pohledu všechno bude dávat smysl. A tohle ve Vesnici funguje na sto procent.
Vypadá to, že česká detektivní scéna má novou autorskou hvězdu, která své kvality potvrdila i v dalším románu a dokázala tak čtenářům i kritikům, že úspěšný debut nebyla jen náhoda. Už v recenzi Stvůry jsem napsal, že Kristýna dokáže vyprávět poutavý příběh, který udrží čtenářovu pozornost i „pouhým“ vyšetřováním, bez dalších vražd. Ve Vesnici jde autorka ještě dál. Nejenže (navzdory tomu, že prý nemá u policie žádné poradce) opět vysekla parádní policejně-procedurální detektivku, ale přidala i závažné téma násilí na dětech, a především temný podtón provázející celý příběh a vycházející ze zápletky, že někdo v mírumilovně se tvářící vesničce unáší, týrá a zabíjí děti. To samo o sobě už stačí na perfektní thriller, ale řečeno slovy televizních dealerů všeho možného – „to stále ještě není všechno“. Autorka ještě zapracovala na svých hlavních postavách a přinesla čtenářům emotivní osobní linii obou aktérů, kdy je vám jich částečně líto, částečně na ně máte vztek a částečně je chápete. Právě závěr, kdy jejich osobní problémy vrcholí, patří k té nejlepší části knihy, a to jde prosím o detektivní thriller!
V březnu tohoto roku by měl vyjít třetí díl trilogie. Bude se jmenovat Vetřelec a vrátíme se v něm do Holic. Poté autorka plánuje novou detektivní sérii, ale návrat k první dvojici detektivu nevylučuje. Jen by se ráda vyhnula pokračování příběhů ze setrvačnosti a nerada by se opakovala. Když srovnám Stvůru a Vesnici, myslím, že nic takového nehrozí. I když bude možná škoda se načas (nebo navždy) s Laurou a Adamem rozloučit, věřím, že tahle mladá a sympatická autorka ještě dá o sobě vědět, protože už teď bojuje o své místo vedle takových jmen jako jsou Jiří Březina nebo Martin Goffa.
Text: Kristýna Trpková (2022)
Vydáno: Euromedia Group, a. s. – Kalibr (2022)
288 stran
