Je hrozné utopit se se svázanýma rukama. Ještě horší je utonout v septiku. Dvanáct let starý román ze série Naše město a zároveň dvanáctý v pořadí vyšel letos česky.
Když má za sebou autor řadu úspěšných titulů jedné knižní série, tak se na každou jeho další knihu těšíme jako na setkání s dávnými přáteli. To určitě platí i o slovenském spisovateli a bývalém kriminalistovi, který si pro psaní detektivních románů zvolil pseudonym Dominik Dán. Čtenářům zběhlým v detektivním žánru ho jistě nemusím zdlouhavě představovat. Pro ostatní jen dodám, že v roce 2005 vydal první knihu o mordpartě z fiktivní slovenské metropole Naše město. K titulu Popel všechny zarovná následně přidal jeden z neúspěšnějších autorů na Slovensku i u nás ještě třiatřicet „bratříčků“. Pilný autor většinou napíše dvě knihy za rok. Jeho aktuální titul Tajomný závoj pochází z letošního roku a vyšel zatím pouze u našich východních sousedů.
V roce 2010 napsal Dán román Studna, který se odehrává v srpnu roku 2002 a v květnu 2003. Některými motivy volně navazuje na román Kníže smrt. Pár let po začátku nového milénia zjevně ještě leckde doznívala ozvěna „divokých devadesátek“, kdy bylo (jak dnes mnozí říkají) možné téměř všechno. Vraždy podnikatelů, únosy, vydírání, podvody nejrůznějšího kalibru, likvidace tzv. bílých koní. Mnoho gaunerů najednou spatřilo netušené možnosti, jak ještě více zbohatnout. Za komunistů se snažili z koláče socialistického vlastnictví urvat co nejvíce, ale v porovnání s tím, co bylo možné po revoluci, to byly jen drobky. A tak i v Našem městě žil jistý rádobypodnikatel, který si nechal říkat Gróf. Za pár korun skoupil lukrativní pozemky, protože díky informacím, které nebyly pro každé uši, věděl, že jejich cena brzy půjde razantně nahoru. Kdo nechtěl prodat, byl vystaven různému nátlaku, od psychického až po fyzický. Některé oběti dokonce ani netušily, že jim někdo doslova prodal půdu pod nohama.
Gróf měl na všechno ostré hochy, kteří se rádi vozili v luxusní „audině“ a ještě radši utráceli slušně vydělané peníze v italských bordelech. Na severu Apeninského poloostrova totiž figuroval starší důvěřivý Ital, který do pochybného podniku pana Grófa investoval, takže bylo třeba pravidelně podnikat „služební cesty“ do Milána. Jenže když si Gróf a jeho lidé mysleli, jak Itala ošidí, nastoupil na jeho místo mladý a agilní krajan Mário Capello, který vše prokoukl, a bylo po legraci. Najednou bylo třeba za sebou pálit mosty a likvidovat nežádoucí svědky. Jedním takovým byl inženýr Richter, bezdomovec v luxusním saku, které mu zůstalo jako odměna za to, že dělal bílého koně. Jednoho dne je pak v družstevním septiku u vinohradu na kraji města nalezeno svázané tělo bezdomovce. Oddělení vražd v čele s Richardem Krauzem si s případem dlouho neví rady. Šlo o hádku mezi bezdomovci? Proč měl na sobě mrtvý tak drahé sako, když za něj mohl utržit slušné peníze? A komu stál za to, aby ho spoutaného zaživa hodil mezi výkaly a nechal ho v nich utopit?
Na začátku románu není úplně jasné, co se z příběhu vyklube a kam se bude děj odvíjet. Nejprve to vypadá na krimi román, kdo z koho, kdo bude nakonec tahat za kratší konec provazu. S nástupem mordparty děj trochu zvolní. Což je možná dáno tím, že detektivové dlouho nemají žádnou hmatatelnou stopu. Netuší, kdo by bezdomovec mohl být a o celém pozadí spekulace s pozemky zatím nemají tušení. V této části asi nejvíce vynikne poměrně dlouhá zápletka ohledně vylovení mrtvoly ze septiku, kdy by člověk netušil, jak taková věc může být nejen nepříjemná (pochopitelně), ale i technicky obtížná.
Pak se děj ze srpna 2002 přesune do května dalšího roku. Detektivové jsou požádání o „službičku“ jistému panu Temelovi, který hledá dospělou dceru, o které už několik měsíců neslyšel. Jelikož je Temel kamarád náčelníka „vraždařů“, udělají Krauz se svými kolegy z povinnosti několik nutných úkonů, dokud je případ nezačne skutečně zajímat a dokud nezjistí, že by díky němu mohli objasnit pomníček z loňského roku. Soukromý ráz pátrání je také poměrně zajímavých prvkem, který tento titul malinko odlišuje od ostatních.
Ani tentokrát nechybí v románu humor vycházející především ze svérázného popichování a špičkování mezi hochy z oddělení vražd. V některých románech se mi zdálo, že je do děje naroubovaný za každou cenu, tady mi však hlášky seděly a několikrát jsem se zasmál i nahlas. Buď měl autor v tomto smyslu mimořádnou inspiraci, nebo jsem knihu četl v optimální konstelaci. Několikrát se podíváme i do soukromí některých hrdinů, u některých postav dojde k menšímu posunu (žal Oty Hanzela po úmrtí manželky), u některých jde jen o zpestření děje (Krauz řeší úraz dcery).
V závěrečných kapitolách se trochu přitvrzuje. Přesně tady je vidět stinná stránka života na vysoké noze a daleko za hranicemi zákona. Některé pasáže dokonce připomínají nám známé tzv. Orlické vraždy.
Studna je román rozdělený do dvou hlavních částí s rozestupem zhruba sedmi měsíců. Střídá se v něm odezva devadesátých let a nese punc inspirace některým z mnoha skutečných případů. Obsahuje zajímavou část točící se kolem septiku. Humorné hlášky tentokrát fungují na výbornou, detektivové dělají navíc „kšeftík“ pro svého nadřízeného a v závěru se přitvrdí. Není to rozhodně Dánův nejlepší román, který jsem četl, ale pořád se svou pestrostí řadí k těm lepším.
Originální titul: Studňa (2010)
Vydáno: Slovart (2010)
Vydání v České republice: Slovart, s. r. o. (2022)
Přeložil: Jan Hanzlík (2022)
320 stran
