Letos na jaře se příznivci seržanta Heckenburga dočkají již pátého příběhu s tímto sympatickým a zároveň i zarputilým vyšetřovatelem. Pojďme se mezitím podívat, jak si vedl v prvním románu.
Atraktivní Louise Jenningsová má celkem slibné plány na víkend. Po náročném pracovním týdnu si ještě odskočí vypít pár skleniček s kolegy a pak už jí čekají dva dny příjemného volna. Alespoň si to myslí… Už v restauraci má pocit, že ji někdo sleduje a tenhle pocit zesílí, když se domů vrací příměstským vlakem. Od stanice musí ještě k domovu urazit pár mil autem, a když na silnici vedoucí lesem přejede pás s hřebíky, který jí propíchne všechna čtyři kola, už nepochybuje. A má pravdu. Když se vrátí do auta, napadne ji tam a uspí neznámý násilník.
Mladá žena se s hrůzou probouzí v jakémsi zamčeném pokoji. Přání únosců je velice podivné – má si vybrat nějaké svůdné šaty a nalíčit se. Když se pak místo únosce objeví jeden z jejích kolegů, oddychne si. Netuší však, že je to předčasné. Právě on si totiž její únos, a také znásilnění objednal. Tohle totiž řídí dobře organizovaná skupina s vojenským výcvikem, která si říká Klub sympaťáků. Ceny mají vysoké a svědky – unesené oběti – po sobě nezanechávají…
Seržant Mark „Heck“ Heckenburg se zabývá případy zmizelých žen za poslední roky, jejichž počet dosahuje alarmujícího čísla téměř čtyř desítek. Tedy alarmujícího patrně jen pro Hecka, protože jeho nadřízení odmítají vidět souvislosti. V Británii přece každoročně zmizí spousty lidí a oni mají na starosti důležitější případy. Jedinou, byť slabou podporu má Heck u své přímé nadřízené Gemmy Piperové, se kterou kdysi chodil. Když však vidí, že ani ona jeho přesvědčení nesdílí, bere si naoko dovolenou a začíná pátrat na vlastní pěst. Záhy získává nečekaného spojence v sestře jedné z unesených žen, která je pro nalezení sestry odhodlaná udělat cokoliv. Heckenburg sice zpočátku její společnost odmítá, ale záhy musí uznat, že proti perfektně vycvičené a nelítostné skupině zabijáků nebude mít sám šanci.
Britský autor Paul Finch letos oslaví pětapadesátku. Vystudoval historii na londýnské univerzitě a než začal psát poměrně temné thrillery s Markem Heckenburgem, živil se jako policista, novinář a scénárista televizních seriálů. Už během své žurnalistické kariéry se podílel například na krimi seriálu Poldové (The Bill). Později novinařinu opustil a stal se spisovatelem na volné noze. Napsal řadu povídek převážně v hororovém a tzv. dark fantasy žánru. Odtud už byl jen krok k syrovým thrillerům a ke zrození Marka Heckenburga.
Paulovi vždy byl při psaní vzorem jeho otec, který psal přes čtyři dekády scénáře k různým televizním seriálům. Možná i proto je Paulův Heck (zejména v prvním příběhu) takovým odrazem poněkud drsnějších poldů, jaké si možná pamatujete ze sedmdesátých či osmdesátých let. Není to sice žádný neprůstřelný superman, ale také nehodlá čekat a spoléhat se na posily (samozřejmě k velké nelibosti svých nadřízených) a když to podle něj situace vyžaduje, vrhá se do akce sám (což je skoro vždycky, samozřejmě). Tahle kniha je stejně jako ty následující protkána typickými stereotypy akčních a detektivních prvků, ale funguje a drží pohromadě tak pevně, že – zvlášť pokud je bereme jako poctu oněm starým britským thrillerům – to vůbec nevadí. Klidně bych použil i slovo „klišé“, protože tady je často přiznané a dodané v té nejryzejší podobě, takže nezní v tomto případě vůbec hanlivě.
Paul Finch kromě toho svého hrdinu obdařil jistým drsným šarmem, díky čemuž je pro ženy přitažlivý a občas toho i využívá. Jako každý správný detektiv nemá téměř žádný osobní život a veškerý čas věnuje práci a pojem „dovolená“ zná jen z vyprávění. Přesto to není typický alkoholik, který by se zabýval rodinnými kostlivci ve skříni. Ve svém prvním příběhu sice řeší trochu neujasněný vztah se svou starší sestrou, ale v kontextu celého příběhu nejde o nic velkého.
Vzhledem k tomu, že jsem začal Finche číst až od druhého románu, věděl jsem z náznaků, o co v jeho prvotině jde, a byl jsem překvapen, že autor zcela nevyužil potenciál, jaký poměrně zajímavá zápletka nabízí. Ne že by organizované únosy a znásilnění končící vraždou nebyly dost děsivé, nicméně když jsem se chystal prvotinu číst, moje fantasie asi předčila očekávání. Možná právě na to autor sázel – že si čtenář domyslí, co všechno se asi v Klubu sympaťáků (jak ironický název!) mohlo dít. Přesto se neubráním dojmu, že se dalších podrobností autor trochu zalekl a vydal se klasickou cestou boje téměř osamělého jedince s organizovaným zločinem. Je dost pravděpodobné, že nějaký severský autor by si na tom „smlsnul“ a vyždímal z nabízející se látky mnohem víc. Na druhou stranu, pokud se bojíte sadistických nechutností, tak zcela zbytečně. Klidně se do románu můžete pustit.
A ještě přidám jedno doporučení – najděte si na Googlu, jak vypadají mořské protiletadlové věže Red Sands Fort, kde se odehrává jedna z větších akčních scén před koncem knihy. Určitě pohled na tyhle bizarní pevnosti, které jako by vypadly z nějakého sci-fi thrilleru ze šedesátých let, mrazivý požitek ze čtení knihy umocní. A také Vám dá lepší představu o tom, kde se tahle scéna odehrává.
Po Stalkerech (mimochodem není to zrovna výstižný název) se autor pustil do podobně laděného příběhu Znesvětitel, a pak se k Sympaťákům vrátil v románu Klub zabijáků. V prvotině totiž zůstalo ještě dost otevřených zadních vrátek. Heckův čtvrtý příběh Mrtvý muž přichází se pro změnu hlásí k hororu a tzv. slasherové vyvražďovačce, takže uvidíme (a samozřejmě se těšíme), co pátý příběh přinese.
Originální titul: Stalkers (2013)
Vydáno: HarperCollinsPublishers, Londýn (2013)
Vydání v České republice: Domino (2016)
Přeložila: Zuzana Pernicová (2016)
432 stran
