Máte žebříček drsných thrillerů, které jste přečetli? Tahle kniha vám možná s pořadím zamíchá…
Když se řekne Francie, řada z nás si jistě představí lahodné víno, dobré sýry, Eiffelovku, kavárničky, pohodové lidi, nebo třeba ztřeštěné francouzské četníky. Mnozí z vás ale také ví, že Francouzi umí psát a točit dobré psychothrillery a občas i pěkně drsné příběhy. Jedním z takových důkazů je nedávno česky vydaný román Spolčení ničemů (z roku 2013) spisovatele Maxima Chattama.
Maxime Guy Silvain Chattam se narodil v roce 1976. V dětství strávil nějaký čas v USA, kam posléze také umístil děj několika svých románů. Studoval kriminologii na pařížské univerzitě, ale studium nedokončil a začal pracovat v knihkupectví. O víkendech se začal věnovat psaní. Hned podle jeho prvotiny Ďáblova duše z roku 2002 byl natočen o sedm let později stejnojmenný televizní film. U nás mu kromě Spolčení ničemů vyšel ještě román Zákulisí chaosu (v roce 2007), ale ve své vlasti vydal už přes dvě desítky románů. Podle přebalu „Ničemů“ je považován za mistra současného francouzského thrilleru.
Třicetiletý pařížský četník Alexis Timée se vydává do Alp, aby požádal o spolupráci penzionovaného kriminologa Richarda Mikelise. V Paříži a také na východě Francie se odehrálo několik brutálních vražd, přičemž všechny oběti měly do těla vyrytou značku *e. Zprvu to všechno vypadá na práci jednoho sériového vraha. Jenomže pak se ukazuje, že vrahů je víc, a navíc zabíjí na různých místech a v časové synchronizaci. Navíc mají různý modus operandi a také různou stupnicí brutality. Četnictvo si s neobvyklou bestialitou vražd neví rady. Brzy na to jakýsi mladík strčí pod rozjetý vlak z perónu tři lidi poté, co nedaleko od nich namaloval na zeď značku *e. Vraždy, kde někdo obětem vyřízne stejnou značku, se stávají posléze i v jiných státech Evropy, a vypadá to, že četnictvo čelí rozmáhající se vlně nekontrolovatelného násilí.
Alexis spolu s mladou kolegyní Ludivine téměř nestíhají dokumentovat a vyhodnocovat všechny stopy. Vražd přibývá a jejich surovost se stále stupňuje. Vrazi ve svém snažení „soutěží“, předhánějí se, kdo bude vynalézavější a bestiálnější. Mikelisovi je jasné, že vrahy někdo ovládá. Někdo v pozadí, kdo tahá za nitky a kdo umožňuje deviantům, pedofilům a dalším sadistickým násilníkům, aby nejen dali průchod svým zvráceným touhám, ale aby se cítili jednotní, silní a ospravedlnitelní ve svém zrůdném konání…
Před některými televizními zprávami bývá občas upozornění, že obsahují drastické záběry. Říká se, že to naopak většinu diváků ještě více přiláká. I já musím v tomto případě upozornit, že čtení knihy Spolčení ničemů je pro silnější žaludky a že tu nouze o drastické scény rozhodně není. Posuďte sami, nakolik vás to přiláká… Zpočátku to všechno vypadá jako klasický thriller o sériových vraždách a otrlejšího čtenáře to nejspíš nijak nevyvede z míry. Pak ale přichází scéna vyvraždění rodiny, která se opravdu nečte dobře (čím lepší představivost máte, tím hůř) a Vy si říkáte, co se asi skrývá v mysli autora (který by ostatně se svým uhrančivým pohledem mohl „z fleku“ hrát v nějakém hororovém thrilleru). Jak ponurá je jeho fantazie? Kolik toho lze ještě v podobných příbězích vymyslet a trumfnout kolegy-spisovatele v popsaných surovostech?
V polovině knihy dojde ke zvratu, který by asi čekal málokdo, ale který asi nepotěší žádného čtenáře. Další vraždy, které se odehrají ve Skotsku, už pak mohou po předchozí scéně s rodinou leckoho nechat klidným. A to i když se autor snaží a přidává ještě například znásilnění muže mužem, obligátní účast na pitvě, ponurou a podezřelou dětskou nemocnici a experimenty nacistů během války. Pak se ale přesouváme do Polska, a autor se opět překonává a scénu masakru rodiny rozhodně trumfne.
Vše korunuje závěrečná pasáž odehrávající se v Kanadě, která je zcela z jiného těsta. Odehrává se ve stylu nefalšované noční můry a hororové prvky, které dosud prostupovaly celou knihu, se tady ukazují v tom nejsilnějším světle. Je to opravdu lahůdka a při jejím čtení ani nedýcháte. Jen víte, že byste tam zaručeně nechtěli být. Tady jsem skoro čekal, že kniha skončí obdobně jako její první polovina. To se nestalo a já si tady poprvé řekl, že by to byla vhodnější a působivější tečka, taková ta pravá „sadistická třešnička na brutálním dortu“.
Děj mi zpočátku trochu připomínal Stalkery od Paula Finche, ale Chattam jde jinou cestou a taky rozhodně zachází mnohem dál. Podobenství tu najdeme více – kniha je například přirovnávána k Útočišti od Jérôma Loubryho, které se odehrává na podivném ostrově v jakési podivné a podezřelé komunitě lidí. Alexis má rád filmy jako Mlčení jehňátek nebo Sedm a některé scény v této knize skutečně oba filmy připomínají. Já bych například vypíchl podobnost s Krysím requiem od českého autora Tomáše Zářeckého, který se také zabývá formou nekontrolovatelného násilí v uzavřenější skupině lidí.
Maxime Chattam se rozhodně snaží o polemiku o droze jménem násilí a svým postavám vkládá do úst filozofické úvahy a přednášky o hluboce zakořeněných predátorech v nás. Zabývá se myšlenkou, co by se stalo, kdyby se jednou situace obrátila a společnosti by vládli devianti a sérioví vrazi. Myšlenka je to rozhodně děsivá, ale i zajímavá (a autor se v tomto případě opírá o některé teorie a skutečné události), nicméně přehnaný počet mrtvých (po devatenácti jsem je přestal počítat) to trochu znevěrohodnil. Možná by tady méně bylo více.
V každém případě ale autor rozhodně umí vyvolat ve čtenáři napětí a v jeho románu se neustále něco děje. Pořád přichází někdo bledý nebo zezelenalý, s očima navrch hlavy, aby ostatní informoval o dalším zvěrstvu. Přesto čekáte, co dalšího autor vymyslí, protože do konce knihy je ještě hodně daleko. Jistí se nemůžeme být vůbec ničím. Brutalitu snad jen trochu vyvažuje sympatický Alexis. Kniha obsahuje tři výrazné scény, které si možná budete pamatovat ještě dlouho. Je to drsné čtení, ale pokud vám to nevadí, rozhodně si užijete pořádně ponurou jízdu a nudit se u ní nebudete ani na okamžik.
Originální titul: La conjuration primitive (2013)
Vydáno: Éditions Albin Michel – Paris (2013)
Vydání v České republice: Grada Publishing, a. s., pod značkou METAFORA (2021)
Přeložil: Tomáš Havel (2020)
448 stran
