Brutální loupežné vraždy zaměstnávaly na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století četníky a policii několik let. Kniha novináře a spisovatele Emila Hrušky zvláštním a přesto dokumentárním způsobem mapuje skutečné kriminální případy z Československa z let 1928–1935.
„Tatínek byl toho rána podivně neklidný.“ Jistě si pamatujete na památnou větu z dnes již kultovní epizody Studna ze seriálu Třicet případů majora Zemana. Ano, byl to starý Brůna, o kom se mluvilo, který pak sekerou rozčísl hlavu své manželky. Tenhle nástroj, oblíbený jak dřevorubci, tak chataři, patří v detektivkách k těm nejpůsobivějším. Jeho použití totiž jistě vyvolává ve čtenáři při troše představivosti mrazení v zádech. A to celkem oprávněně, protože účinky rány sekerou na obětech jsou vskutku devastační a hrozivé. Přitom jeho „využití“ není zase nic tak neobvyklého (tedy v souvislostech s vraždou). Zejména v dřívějších dobách byl tenhle nástroj nezbytnou součástí každého domu a jako vražedná zbraň – na rozdíl třeba od prázdné flašky nebo pohrabáče – přináší téměř stoprocentní „výsledek“.
A právě sekera coby vraždící nástroj hraje důležitou úlohu v knize Souřadnice smrti, která vychází ze skutečných kriminálních případů z Československa z let 1928–1935. Autor knihy Emil Hruška (narozen 1958) vystudoval práva a žurnalistiku, poté pracoval jako novinář a v rámci své profese procestoval řadu zemí. Specializuje se také na problematiku Evropské unie a pět let pobýval v Bruselu. Vydal řadu povídek a také odborných článků, a to jak v češtině, tak v němčině. Především je ale autorem řady knih zabývajících se skutečnými událostmi. Ty se zaměřují jak na kriminální kauzy (kromě této knihy například Pohraniční pitaval nebo Vraždy v pohraničí), tak na předválečnou a válečnou historii (Sudetoněmecké kapitoly, Nacisté a české poklady, Henlein: vůdce sudetských Němců).
Souřadnice smrti začíná v malé usedlosti Jalový Dvůr, nějakých deset kilometrů jihozápadně o Mariánských Lázní. V únoru roku 1928 tu neznámý muž bez skrupulí ubije kusem dřeva místní mladou a oblíbenou učitelku. Poté jí ukradne našetřené úspory, které pak rozfofruje se svou milenkou. Brzy skončí ve vazbě místní doktor Girshick, který sice oběť pitval, ale vzápětí se dostal do vazby díky podezření z její vraždy. Byl údajně viděn několika (co na tom, že ne zrovna věrohodnými) svědky u školy právě v době, kdy se vražda stala. Doktor se marně snaží očistit svou nevinu, a i když je po sedmi týdnech vazby propuštěn pro nedostatek důkazů, cejchu vraha se zbavuje jen těžko.
Mezitím v kraji dojde k několika dalším vraždám, spáchaným pro peníze. Vražedným nástrojem je pokaždé sekera a vraždy jsou provedeny se stejnou bezcitnou brutalitou. V Aši je zabita zelinářka poté, co v domě přistihne lupiče, jinde dojde dokonce k masakru manželského páru, na jiném místě vrah zabije ženu ve spánku, v Broumově je na obchůzce zabit noční hlídač. Zatímco pachatele některých vražd (ženy zabité ve spánku) se brzy podaří dopadnout, vraha z Jalového Dvora, Aše a Broumova se dlouhá léta nedaří odhalit. Krajem tak obchází strach z vraha, který se dosud pohybuje na svobodě a nikdo neví, kde znovu udeří.
Autor čtenáře dopodrobna seznamuje se všemi okolnostmi těchto dnes už zapomenutých případů, které kromě brutality také prosluly zdlouhavým vyšetřováním, štvanicí na nevinného člověka, či absurdními svědectvími. Kniha je doplněna několika dobovými fotografiemi a také pár současnými, abychom měli přehled, jak dnes dané místo vypadá. Na rozdíl od námi nedávno recenzovaného titulu Po stopách krádeže Písecké Madony autor nevolí čistě dokumentární styl, ani k tomu nepřidává určitou autorskou licenci. Namísto toho všechno vypráví poněkud zvláštním stylem, který má zřejmě připomínat jazyk, jakým se tehdy na přelomu dvacátých a třicátých let psalo a mluvilo. Často používá žoviální výrazy, krátké věty (někdy je pro větší naléhavost opakuje), hojně využívá velká písmena a zvýraznění textu. Díky tomu vyprávění často působí jako horlivý ústní výklad nějakého pamětníka.
Když si na to člověk zvykne, tak se přesvědčí, že pod tím vším se skrývá pečlivé prostudování různých pramenů a zájem o danou tématiku. Tady je očividná autorova žurnalistická a publicistická praxe. Silnou dějovou linií je pak štvanice na nevinného MUDr. Girswicka, která je důkazem, co už tehdy zmohlo to, čemu se dnes říká „mediální masáž“. Jak snadno lze obvinit nevinného člověka, kdy pak i ten nejmenší prohřešek či poklesek najednou nabývá obludných rozměrů a přehnaných a překroucených významů. Jak snadno se už tehdy manipulovalo veřejným míněním, a to dávno před internetem a sociálními sítěmi!
Barvitý styl líčení poněkud ustupuje v kapitolách, kde autor zmiňuje některé události, které tehdy hýbaly světem (mimo jiné začátek světové hospodářské krize, únos syna Charlese Lindbergha, přelet vzducholodi „Graf Zeppelin“). Ke konci knihy se Emil Hruška více zaměřuje na daleko větší hrozbu, než je vrah pobíhající na svobodě, a to na aktivizaci „sudetoněmeckých“ nacistů v Československé republice, excesy „domácích“ nacistů, a především jmenováním nového německého kancléře, kterým se stává – jak správně tušíte – Adolf Hitler…
Komu je tedy kniha určena? Milovníkům detektivních záhad asi ne. Pachatele sice dlouho neznáme, ale víme, že jde o někoho „přespolního“, takže nečekáme na konci knihy nějaké velké překvapení. Kniha je celkem podrobná v líčení článků dobového tisku. Autor hojně pracuje s dobovými titulky novinových článků nebo citacemi. Jde tedy především o dokumentární dílo, byť vyprávěné lidovější formou, ale přesto poskytující množství informací. Potěší tedy především příznivce literatury faktu, kteří jistě ocení, jak šel autor do hloubky při vyhledání faktů a souvislostí. V neposlední řadě je kniha svědectvím o poměrně ponuré době (ani ne tak kvůli vraždám, ale kvůli chudobě a nastupující německé hrozbě), dosti vzdálené idealistickému líčení „pohody první republiky“, jak ji nabízejí některé snímky té doby nebo snímky novější. V každém případě jde rozhodně o zajímavou a poučnou exkurzi do počátků třicátých let.
Text: Emil Hruška (2021)
Vydáno: Nakladatelství Epocha (2021)
216 stran
