Ani v šestém příběhu se vyšetřovatelé Hana Vítková a David Winkler nezbavili některých stínů z minulosti. Pomůže jim případ na první pohled jasné sebevraždy znovu získat respekt kolegů?
Troufám si říci, že většina autorů, když začne psát svou první knihu, na další hned nepomýšlí. Mají námět, který chtějí zpracovat, a když má kniha úspěch, teprve přemýšlí o další. Dílem může jít o příběh se zcela jinými postavami, dílem může autor navázat tam, kde předtím přestal. Založí novou knižní sérii, ale dost často neví, kam se bude děj hlavních postav ubírat. Má jen určitou představu, jak se budou vyvíjet.
Brněnská spisovatelka Veronika Martinková v roce 2021 zabodovala v literární soutěž pořádané nakladatelstvím MOBA se svou prvotinou Podíl viny. Čtenářům v ní představila dvojici vyšetřovatelů Hanu Vítkovou a Davida Winklera. Pravda, David tehdy neměl v knize moc prostoru a podle autorky ho dokonce do příběhu doplnila až později, protože cítila, že tam postava tohoto charakteru chybí. V dalších příbězích pak David dostal rovnocenný prostor jako Hana a v těch ještě pozdějších už strhával většinu pozornosti na sebe. Stejně jako spojovací dějová linie, ve které čelil několika vážným, byť vykonstruovaným obviněním, často zastínila případ, který vznikl a skončil v daném dílu. Autorka v pěti románech Davidovi pořádně zatápěla. Konec předchozího příběhu (Mrtvá budoucnost) pak nebyl jednoznačný – dal se vyložit dvěma způsoby, takže nebylo jasné, kudy se bude další (již tehdy ohlášený) příběh ubírat. Autorka to ale vyřešila šalamounsky – děj její nové knihy se odehrává dva roky po posledním příběhu a za dva roky se může stát hodně věcí….
Poté, co David po problémech odešel z kriminálky, seděl půl roku doma, pak pracoval půl roku na protidrogovém, a když se před rokem vyměnila pozice brigádního generála, domluvil si návrat na kriminálku. I když mu obvinění z vraždy, únosu, a dokonce i znásilnění nikdo neprokázal, většina kolegů ho stále nemusí („na každém šprochu je pravdy trochu“) a neváhá mu to dát najevo. Také v soukromém životě Hany a Davida nastaly změny. Narodila se jim holčička, takže nyní společně vychovávají dvouletou Aňu. Hana se však netají tím, že by se ráda vrátila do práce, zvlášť když jim malou často hlídá kamarádka a nemá s tím problém.
David dostane na starosti vyšetřování zdánlivé sebevraždy postaršího muže. Nic nenasvědčuje tomu, že by si život nevzal sám, takže kolegové i nadřízení na Davida tlačí, aby případ co nejdřív uzavřel. Nicméně Davidovi se na tom stále něco nezdá. Cítí, že ho jeho nadřízený schválně zavaluje „banálními“ případy, a s tím, jak ho nikdo nemá rád, by chtěl všem ukázat, že to oni se mýlí a on má tudíž na kriminálce své místo. Zároveň ho však dostihuje minulost. Dva roky jsou krátká doba na to, aby všichni zapomněli, co se před touto dobou odehrálo…
Knihy této řady je lepší číst postupně, i když to podle autorky není zásadní. V tomto titulu se sice řeší samostatný případ, ale už není vysvětleno, o co šlo ve spojovací dějové linii v předchozích titulech. Autorka to shrnuje v předchozím titulu (kde se tahle linie z velké části uzavře), popsal jsem to v jeho recenzi i já, takže se k tomu už nebudu vracet. V tomto dílu beztak z té linie zůstaly jen střípky, k nim pak přibyly nové zápletky. Je to jako když ostříháte ještě dobré výhonky z usychající kytky a zasadíte je do několika menších květináčů, přičemž ony pak rostou dál.
Sebevražda je v porovnání s předchozími tituly dějově mnohem nabitější příběh. (a také je o více jak sto stran delší). Vyšetřují se tu zdánlivé sebevraždy (nezůstane jen u jednoho případu), dojde i na zjevné vraždy, do toho se David vypořádává s „resty“ z minulosti, k tomu řeší nové problémy, které mimo jiné souvisí i s tím, za jakou cenu si David „zařídil“ návrat na kriminálku. Opět dojde na intriky, vydírání, výhrůžky i falešná obvinění. Když znovu použiju přirovnání, je to jako zacpat díru ve staré kocábce – jen opravíte jednu, voda vtrhne do podpalubí jinudy. Pak už jde jen o to, udržet loď na hladině nebo to vzdát a potopit se s ní (ano, i na takové úvahy, byť v přeneseném slova smyslu, dojde).
V příběhu není možné sledovat jen jednu dějovou linii. Vyšetřování sebevraždy se tříští do dalších událostí, leckteré činy vypadají jinak, než ve skutečnosti jsou. Něco se vysvětlí relativně brzy, abychom záhy zjistili, jak jsme se mýlili. Nemusí to být každému po chuti, zvlášť pokud dáváte přednost detektivkám, kde se od začátku do konce vyšetřuje jeden případ bez dějových odboček. Ale v reálu to spíš chodí tak, jak to Veronika popsala ve svém románu. Řeší se řada věcí za pochodu, přičemž snahu odvést co nejlepší práci narušují větší či menší spory. Klobouk dolů, když si uvědomíme, že to nepíše bývalý policajt, ale mladá spisovatelka.
Co se týče obou protagonistů, Hana se snaží být vyvažujícím a uklidňujícím partnerem, byť si také nenechá nic líbit. Sympatické je, že se David vrátil na kriminálku. Přece bychom ho nechtěli vidět jako nějakého „neoficiálního konzultanta“, jak k tomu často sahají jiní autoři. Kromě toho, že se mu zase vrátil suchý humor, nezklame ve své aroganci. Když se mu něco nelíbí, neváhá to dát najevo i když ví, že by neměl. Není o nic méně komplikovaný než v předcházejících dílech. Ani tentokrát není týmový hráč a čas od času vypálí kolegům rybník, když jejich případ vyřeší „levou zadní“. Právě tohle na něm ale máme rádi. Tedy pokud nedáváte přednost usedlým a bezúhonným detektivům typu seržanta Barnabyho (nic proti němu). Zmíněná negativa čas od času vyváží nějaký ten dobrý skutek. V této knize je sice těch negativ docela dost, ale o to silnější jsou ty dobré skutky. Zase je ale nutno podotknout, že autorka Davidovi nijak nenadržuje. Na druhou stanu, i když má ve svém románu pár dalších ne zrovna sympatických postav (Kokeš, Pursa), dokáže je občas ukázat v té lidštější stránce, respektive nabídnout čtenáři také jejich pohled na věc, který nemusí být pokaždé špatný.
Šestý díl s Hanou a Davidem je dějově dost obsáhlý a sledujeme v něm hned několik vzájemně se prolínajících linií, přičemž nevíme, jaká spolu souvisí a nemůžeme si být ani jistí tím, zda a kdy se uzavře. David je zpět na kriminálce, díky čemuž nepřijdeme nejen o typicky nehostinné prostředí (pro něj) plné intrik a zášti, ale ani o policejně-procedurální detektivku. V románu nechybí humor, sarkastické hlášky, stejně jako emoce. Tím vším autorka obalila kostru jinak relativně banální zápletky kolem sebevraždy, takže nevidím důvod netěšit se na další knížku, kterou autorka na konci tohoto románu avizuje.
Text: Veronika Martinková (2024)
Vydáno: VM knihy, s. r. o. (2024)
536 stran
