Byla to nutná sebeobrana, nebo chladná vražda? Zajímavý debut mladé autorky, ve kterém vůbec nevadí, že jsou skoro všechny karty rozdány hned v úvodu.
Jsou detektivky, ve kterých známe pachatele od začátku, a přesto jsou zajímavé. Buď tím, jak detektiv nakonec pachatele usvědčí (zdravím, poručíku Columbo!), nebo tím, že můžeme spolu s detektivy hledat pozadí a motiv celé kauzy. Mezi takové knihy bychom mohli zařadit i literární debut mladé autorky Veroniky Martinkové, který vyšel v loňském roce.
Dvaadvacetiletá studentka Aneta zastřelí v domě svých rodičů domnělého lupiče. Rodiče odjeli na prodloužený víkend do lázní, Aneta byla sama doma a večer údajně slyšela z přízemí šramot. Vzala z trezoru tátovu legálně drženou pistoli, ve tmě viděla nějakou postavu, a i když vetřelce chtěla jen zastrašit, vyšla rána. Zásah byl kupodivu přesný, rovnou do hlavy, smrt nastala okamžitě. Když dívka rozsvítila, ukázalo se, že jde o syna sousedů, téměř stejně starého Michala, se kterým se Aneta sotva znala. Co u nich tak pozdě večer pohledával? Jak se do domu dostal a proč se pohyboval potmě?
Kapitánka Hana Vítková z kriminálky hned od začátku Anetině výpovědi nevěří. Studentka tvrdí, že nikdy z pistole nestřílela, tak jak se jí povedlo ve tmě střelit domnělého lupiče do hlavy? Šlo skutečně o nutnou sebeobranu a nešťastnou náhodu, nebo o chladnou popravu? Jenomže jaký by k ní měla Aneta motiv? Tvrdí, že se s Michalem téměř neznala, a nikdo z jejich okolí nemůže tvrdit opak. Další z vyšetřovacích verzí je, že Aneta někoho kryla a vzala vinu na sebe. Ale opět je tu otázka motivu. Ať se na to vyšetřovatelé dívají z jakékoliv strany, pohnutka chybí. Hana má však ke své předpojatosti vůči Anetě i osobní důvody. K tomu ale ještě musí řešit osobní problémy svého kolegy Davida Winklera, který prochází těžkým rozvodem a hrozí, že zase začne pít.
Absolventka vysoké školy Veronika Martinková pochází z Jablunkova, ale již řadu let žije v Brně. Podobně jako u řady jejích kolegyň nakonec vyústila záliba ve čtení v potřebu napsat vlastní román. Veronika ale šla trochu jinou cestou a vybrala si spíše psychologicko-detektivní román. I když námět není nijak originální, daří se jí udržovat čtenářovu pozornost neustálým předkládám otázek typu kdo skutečně stiskl spoušť a proč. Právě ono „proč“ nabízí čtenářům v průběhu čtení různé verze. Nebylo pro mě těžké jednu z nich si vytipovat, aby se mi nakonec potvrdila jako správná. Ale ono těch možností zase tolik není, takže se nedá mluvit o vadě, navíc celý román je spíš o (relativně otevřeném) konci a o tom, jak s vyvrcholením příběhu jednotlivé postavy naloží.
Příběh je vyprávěn v první osobě, střídavě z pohledu Hany a Anety. Hana někdy uvažuje poměrně povrchně, což je dáno spíše jistou nevyzrálostí autorky. Přece jen, když její vyšetřovatelku srovnám s Laurou Linhartovou Kristýny Trpkové nebo Laurou Arou Františka Šmehlíka, vycházejí mi obě Laury psychologicky mnohem plastičtější a (možná i díky své profesi) komplikovanější. Ale to není nic, na čem by autorka nemohla ještě zapracovat. Věrohodnější psychologická kresba Hanky se jí daří až v závěru, kdy už tolik neřeší případ, jako spíše soukromí svého parťáka. Nicméně je zarážející, že s tím přichází až před finále. Skoro to vypadá, jako by už neměla k příběhu co dodat, a tak si vzpomněla, že svým hrdinům dosud nevytvořila žádné hlubší soukromí. A jelikož je třeba příběh ještě natáhnout, udělá to teď.
Postava Anety zůstává v psychologické rovině za Hankou pozadu. Kapitol z její perspektivy je mnohem méně, což se ale dá pochopit. Nemáme znát její pohnutky, a tak nám ze svých myšlenek moc prozradit nemůže. Její úloha ve vyprávění ovšem není jednoznačná. Někdy sledujeme jejíma očima závěr scény, kterou už známe z Hančina vyprávění, jindy komentuje víceméně celou scénu znovu, v jiných pasážích zase děj pouze lehce doplňuje. Možná bylo lepší v tomto případě zvolit pohled ve třetí osobě, nebo Anetu nechat, ať pokaždé převypráví celou scénu ze svého pohledu. To je čtenářsky vděčné, zvláště pokud se pokaždé nejedná o „věrohodného vypravěče“. Také by bylo možné Anetinu perspektivu vynechat a nechat jí „slovo“ až v té závěrečné kapitole, kde všechno vysvětlí. Tam je vzhledem k okolnostem její pohled naprosto smysluplný a je ideální možností, jak příběh završit.
Podíl viny není klasická detektivka. Víme, kdo koho zabil, jen nevíme, zdali mluví pravdu ohledně důvodu. Lehce kontroverzní téma přiměřenosti obrany přerůstá ve snahu vyvrátit tvrzení „pachatelky“ a hledání jiného motivu. I když jde o směs detektivního a psychologického žánru, obě postavy jsou pojaty zpočátku celkem povrchně, u obou se to vylepší až v závěru. U Hany díky odhalení vlastních stínů minulosti a starosti o kolegu, u Anety závěrečnou zpovědí. V každém případě jde o zajímavý příběh, kterému rozdání karet hned na začátku neublíží. Dlouho totiž nevíme, jak s nimi kdo zahraje a navíc, jestli některé nejsou falešné. Autorka se určitě nemá svým debutem za co stydět.
Letos se připravuje k vydání druhý případ Hany Vítkové a Davida Winklera, s názvem Odsouzen k smrti.
Text: Veronika Martinková (2022)
Vydáno: Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno (2022)
320 stran
