Vyšel čtvrtý případ vyšetřovatelů Hany Vítkové a Davida Winklera. V následující recenzi se podíváme na druhý titul, ve kterém se hlavními hrdiny stali poprvé.
Brněnská spisovatelka Veronika Martinková vstoupila na literární scénu v roce 2022 celkem nenápadně, jako jedna z mnoha přispěvatelek do edice Původní česká detektivka moravského nakladatelství MOBA. Její prvotina Podíl viny by se ještě dala charakterizovat spíše jako psychologická detektivka, nicméně podstatné je, že přivedla na svět dvojici vyšetřovatelů Hanu Vítkovou a Davida Winklera. Letos jí vyšel druhý román Odsouzen k smrti. Zatímco v debutu ještě hrála velký part studentka Aneta Valová (v údajné sebeobraně zastřelila domnělého lupiče) a některé kapitoly byly vyprávěny z jejího pohledu, děj druhé knihy už je střídavě vyprávěn z perspektivy Hany a Davida. Nedávno jsme vám přinesli recenzi třetího titulu série (Vina a trest, rovněž vyšel letos) a v době psaní této recenze se na pultech knihkupectví objevil čtvrtý díl Živá minulost. Autorka na své facebookové stránce píše, že bude určitě v příbězích svých hrdinů pokračovat, což je skvělá zpráva. A z této recenze zjistíte proč.
Zápletka druhého románu začíná vraždou manžela Haniny kamarádky Karolíny Černé. Kriminalistka jejího muže Aleše znala velmi dobře, a tak pochopitelně případ vyšetřovat nemůže. Aby se ale mohla kamarádce podívat do očí, nehodlá se s odstavením smířit a z Davida, se kterým jsou partneři nejen v práci, ale i v osobním životě, tahá informace z vyšetřování. David Aleše téměř neznal, takže mu nadřízený ve vyšetřování nebrání, ale rozhodně to nemá jednoduché. Rád by vyhověl Haně a její kamarádce a sdělil jim nějakou pozitivní zprávu, na druhou stranu pořád musí vážit, co jim může a nemůže říci. Zarputilost Hany brzy přinese do jejich soukromého vztahu problémy.
Ve druhém plánu sledujeme Davida, který kdysi slíbil rodičům znásilněné a zavražděné Romany Havelkové, že najde jejího vraha a předá spravedlnosti. To se ale podařilo jen z části. Václav Flégl byl sice dopaden, ale díky vlivným známostem u soudu odsouzen nebyl. Romanin zoufalý otec žádá Davida, aby mu pomohl najít někoho, kdo by spravedlnost prosadil jinak. David odmítne a angažování nájemného vraha otci rozmlouvá. Ten se nakonec odhodlá k zoufalému kroku, jenž sebou možná strhne i Davida.
V příbězích se smíšenou dvojicí vyšetřovatelů většinou čtenáři očekávají a vyžadují jisté „erotické dusno“, ale zároveň vlastně ani nechtějí, aby se dvojice dala dohromady a žila normální partnerský život. Pokud jim to přeci jen nějaký autor dopřeje, vydává se na poměrně tenký led. Veronice však riskantní tah zatím vychází. Pracovní problémy se často přenášejí i do soukromého života Hany a Davida a situaci ještě zhoršují další okolnosti. Zejména Davidův ne zcela vyjasněný vztah k alkoholu nebo Hanino vypořádání se s rozchodem s bývalým partnerem, jenž pracuje jako policejní psycholog, takže se s oběma partnery potkává téměř denně v práci. Přidejme k tomu Davidův sklon k téměř naprosté ignoraci nadřízených, kolektivní spolupráci a striktnímu dodržování předpisů a máme zaděláno na pořádné problémy. Díky tomu nikdy nevíme, co dočasné příměří mezi oběma partnery naruší, tím pádem o nějakém idylickém vztahu nemůže být většinou řeč.
Jako v mnoha jiných knihách, i v této sledujeme dvě hlavní dějové linky. A jako i v jiných sériích se také Veroničinými tituly prolíná spojovací linie. V tomto románu se dořeší některé nevyjasněné otázky z prvního dílu a zápletka kolem Josefa Havelky, otce zavražděné Romany, se řeší ještě ve Vině a trestu. Kromě toho se – jak už bylo naznačeno – stále rozvíjí osudy obou hlavních protagonistů.
Podobně jako v pozdější Vině a trestu, už v tomto románu autorka svou pozornost více věnuje Davidovi, který je pro ni patrně zajímavější postavou než Hana (a také nejspíš větší výzvou). Kašle na autority, věci si řeší po svém, a i když je někdy doslova na zabití, vzápětí udělá něco, gesto, čin, který byste nečekali ani vy, ani ostatní postavy. Rázem jsou všechny negativní postoje (alespoň na čas) zapomenuty nebo alespoň odsunuty do pozadí. Tohle je samozřejmě syžet, po kterém sahá mnoho autorů a scénáristů, ale Veronice se skvěle daří svou hlavní mužskou postavu vyvažovat jak tím dobrým, tak i řekněme méně dobrým, čímž ji dělá zajímavou. A tak zatímco leckdy kroutíte nad Davidovým chováním nevěřícně hlavou, pořád převažují sympatie. Snadno pak začnete nenávidět jeho udavačského kolegu nebo zabedněné nadřízené a zjistíte, jak moc mu vlastně rozumíte.
Šestatřicetiletá autorka na své webové stránce i v dovětku třetí knihy uvádí, že z každého prodaného výtisku Viny a trestu posílá příspěvek na konto Bílého kruhu bezpečí, organizaci zabývající se pomocí obětem kriminality. Jasně odmítavý postoj autorky k násilí na ženách se promítá i do jejích románů a pokaždé v nich hraje určitou (i když ne vždy hlavní) úlohu. Bylo tomu tak už v jejím debutu a tvoří krátkou dějovou odbočku i v tomto románu (znásilnění a následná sebevražda Haniny sestry). Větší part hraje i ve třetím dílu série.
Význam titulu Odsouzen k smrti je – podobně jako u Viny a trestu – objasněn až v samém závěru a vlastně jen z jediné věty. Pokud jsem v recenzi třetího dílu psal, že je autorka díl od dílu lepší, své kvality už potvrzuje v této knize. S oběma dějovými zápletkami se vypořádala velmi dobře, přičemž ta druhá (kolem Havelky) je zajímavější než ta první. Ta primární ostatně končí závěrem, který porušuje jedno z pravidel pátera Knoxe, ale díky silnější zápletce číslo dvě, a především charismatu hlavní mužské postavy, doplněné sympaticky vyvažujícím protějškem, to zase tak moc nevadí. Jsem rád, že mám možnost recenzovat i čtvrtý titul, jehož hodnocení najdete doufám brzy na našich stránkách.
Text: Veronika Martinková (2023)
Vydáno: Moravská Bastei MOBA, s. r. o. (2023)
416 stran
