Napínavé thrillery z Olomouce nemusí psát jen Michal Sýkora. Teprve pětadvacetiletý autor prokazuje ve své třetí knize obdivuhodnou suverenitu.
Řada autorů detektivních románů se ke své vytoužené činnosti dostane až v relativně pozdějším věku. Nejprve si projdou několika povoláními, která je baví více či méně, než zkusí napsat svou první detektivku. Pokud mají štěstí, zjistí, že se tím dá uživit, a tak pověsí svou dosavadní a často nudnou a neuspokojující práci na hřebík. Pak jsou autoři, kteří si na první samostatný román troufnou už za dob studií a tahle „troufalost“ jim vyjde. Na svou webovou stránku si pak ke jménu mohou hrdě umístit dovětek „spisovatel“.
To je případ jihlavského rodáka Borise Steinbauera. Jako mnoho jeho kolegů začal s prvními literárními pokusy už na základní škole. Během maturitního ročníku na pražském gymnáziu dokonce umístil na internet několik svých povídek, odkud je po čase zase sebekriticky stáhl. Ve třetím ročníku studia Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci napsal za tři měsíce thriller Žena, která zmizela. Byl vydán v roce 2019. Ve stejném roce se pak objevila jeho druhá kniha, detektivní thriller Luciferova pomsta. Svůj hattrick pak završil v pouhých pětadvaceti letech titulem Neřád, jenž vyšel loni a jehož recenzi vám nyní přinášíme.
Na začátku příběhu jsme svědky pronásledování neznámé ženy ulicemi noční Olomouce. Zřejmě se měla sejít s pětadvacetiletým studentem Michalem Bočanem před vchodem do právnické fakulty. Čekající Michal si všimne, že auto zřejmě sleduje dívku, se kterou se má setkat, ale než stačí cokoliv udělat, zakrátko z auta vystoupí spolujezdec, vydá se k Michalovi a surově ho ubodá.
Případ skončí na stole prvního oddělení olomoucké kriminálky. Trojice detektivů se dlouho nemá čeho chytit. Vyšetřování na místě činu nepřinese žádné poznatky. Oběť žila v malém a velmi spartánsky zařízeném bytě, kde kriminalisté nenajdou nic, z čeho by se o Michalovi dozvěděli něco víc. Z jeho mobilu je pouze patrné, že se měl sejít s jakousi Aničkou, ale ani tu se policii nedaří najít. Lidé z Michalova okolí o něm mluví jako o tichém, spolehlivém, ale nepříliš sdílném mladém muži. Což policii dopadení vraha také neusnadňuje. Dokonce, i když se poblíž místa první vraždy najde další mrtvola, mladá žena pohozená v kontejneru na odpadky, policii to nikam neposune.
Z Prahy přijíždí olomouckým kriminalistům pomoci kapitánka Sylvie Kurtišová. Pro nové kolegy je přínosem, ale také je zřejmé, že z Prahy utíká po hodně ošklivých zážitcích. Občas se i v novém působišti jen těžko brání návalům stresu a paniky. Nicméně je to právě ona, kdo přijde se zásadní informací, které konečně její kolegy postrčí v případu dál. Zároveň se ale začíná projevovat, že před sebou možná mají nebezpečného a silného protivníka.
Nutno říci, že autor se do děje pořádně obul hned ze začátku. Po zajímavém prologu z roku 1974 se ocitáme v roce 2019 a sledujeme pronásledovanou oběť spojenou s vraždou studenta. Začátek knihy je zajímavý hledáním souvislostí mezi oběťmi – dvě na první pohled odlišné události nějakou chvíli udržují čtenáře v napětí, o co by se vlastně mohlo jednat a co se z toho vyklube. Bohužel se to celkem rychle vyjasní, když je objevena druhá oběť. Pak už se příběh odvíjí v klasických mantinelech, byť není vůbec špatný.
Navzdory nízkému věku autora některé pasáže ukazují, že má celkem dobré znalosti policejní práce. Díky tomu děj románu občas připomíná tvorbu Davida Urbana. Steinbauer se rovněž nebál vymodelovat jednu z hlavních postav navenek silnou, ale uvnitř hodně křehkou ženu. Díky prožitým traumatům, ze kterých ji pomáhá poctivá policejní práce zkušené kriminalistky, jde o věrohodnou postavu a autorovi asi nelze v tomto směru nic vytknout. Snad jen lehký útlum tempa v první čtvrtině, kdy sami vyšetřovatelé nevědí, kam dál a uváznou na mrtvém bodě. To ale naštěstí autor vbrzku zachrání osvěžením zápletky v podobě zjištění nových skutečností (díky Sylvii). I když je fakt, že ty napadnou nejednoho čtenáře už mnohem dříve a divil bych se, že by na to žádný skutečný kriminalista také nepřišel dřív.
Autor neustále střídá pohledy na různá místa děje v naší republice. Některé kapitoly jsou velice krátké a skládají se třeba jen z jedné nebo dvou vět. Čtenář může jen hádat, nakolik jsou pro další děj důležité a nakolik jen glosují to, co se autor snaží v knize popsat a o čem vlastně celá jeho kniha je. Třeba i o tom, kdo nebo co vlastně je onen neřád z titulu knihy… Je velmi sympatické, že odpovědět si na to může každý čtenář sám; odpověď totiž tak jednoznačná není a s přibývajícím množstvím přečtených kapitol má více významů. Konec je pak částečně otevřený, ale myslím si, že je to naprosto v souladu s předchozím dějem.
Škoda, že si autor nakonec vybral zápletku, která se objevila už v mnoha detektivních románech, filmech a seriálech. Řečeno dostihovou terminologií – troufl si poměrně brzy na prestižní závod, ale osedlal si k tomu pro jistotu jistého favorita. Na druhou stranu ale i šampión může nezkušeného žokeje shodit. To se naštěstí nestalo. Boris Steinbauer ustál všechny překážky a dorazil šťastně do cíle. Příště možná dostane nabídku z nějaké lepší stáje. V každém případě ve své třetí knize působí tenhle milovník severských detektivek, který psaní bere jako formu relaxace během studia, zkušeným dojmem. Troufám si říci, že o něm ještě uslyšíme a bude to jen dobře.
Text: Boris Steinbauer (2021)
Vydáno: Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno (2021)
320 stran
