Autorka příběhů o opravdových zločinech debutuje smyšleným příběhem o úskalí a nebezpečí sociálních sítí. Zejména v první půlce je však znát nejistota v daném žánru.
Lucie Bechynková je spoluzakladatelkou podcastu s výmluvným názvem Opravdové zločiny. Na toto téma napsala dvě stejnojmenné knihy. Nedávno jsme uveřejnili recenzi jejího dalšího počinu v non-fiction žánru, Ženy zločinu. V knize se autorka zabývá jak některými pachatelkami násilných trestných činů, tak i těmi, které stojí na opačné straně pomyslné barikády. S bývalým kriminalistou Janem Štočkem spolupracovala na jeho dvou titulech Vrah je v každém z nás. Sama sebe charakterizuje jako vášnivou konzumentku příběhů o zločinech, a tak příliš nepřekvapí, že se nyní rozhodla napsat vlastní krimipříběh.
Sedmatřicetiletá Zuzana žije se svým partnerem Honzou a cítí, že se z jejich vztahu dávno vytratila vášeň, pokud tam kdy vůbec nějaká byla. Když se na Instagramu seznámí s jistým atraktivně vyhlížejícím Matoušem, vlije jí to novou energii do žil. Kamarádky ji sice varují, že profil může být falešný, ale Matouš má profil i na dalších sociálních sítích, a kromě toho posílá Zuzaně fotky ze svého soukromí, které odpovídají tomu, co o sobě píše. Jediný zádrhel je, že z nějakého důvodu oddaluje setkání, vyhýbá se dokonce i telefonickému kontaktu, což Zuzaniným kamarádkám dává za pravdu.
V pražském parku je nalezeno mrtvé tělo mladé ženy. Než ji pachatel uškrtil, tak ji zbil a znásilnil. Případ vyšetřuje Marek Tengler se svými kolegy z oddělení vražd. V mobilu zavražděné Kristýny najdou seznamovací aplikaci a po stažení dat zjistí, že si dopisovala s jakýmsi Jakubem, atraktivně vyhlížejícím mužem. Jediný zádrhel byl, že se z nějakého důvodu vyhýbal setkání…
Klasická zápletka seznamovacího podvodu je obohacena motivem, že “nápadník” vlastně žádnou velkou iniciativu nevyvíjí a skoro to vypadá jakoby se schůzky bál. Zároveň ale podle všeho není stalker. Osobně bych knihu rozdělil na dvě poloviny. První půlka není nic moc, druhá je o něco lepší.
V první půli je vidět, že si autorka ve svém beletristickém debutu není moc jistá. Dělá opatrné krůčky, nesměle našlapuje, případně se chytá bodů, které už použilo mnoho kolegů před ní. A bohužel pro ni, mnohem lépe, rozumějte věrohodněji. Zuzana je redaktorkou prestižního časopisu, ale přesto se chová jako naivní husička. Je popisována jako atraktivní žena, která nikdy neměla nouzi o chlapy, ale přesto loví na seznamce. Dobře, můžete oponovat nedostatkem příležitostí a odlišným soukromím od profesního života. Ale románu (hlavně zpočátku) to skřípe v jiných věcech. Především jsou tu občas divné věty typu „Já tady pročekám nejlepší léta svýho života i zadku a co z toho?!“ Ani nevím, kolik vět ve třetí osobě končí na „že“. Pak tu máme obecné a stokrát použité úvahy typu “čeho jsou lidé schopní” (proč ne, ale u zkušeného vyšetřovatele to v kontextu děje moc nesedí) nebo po stoprvní postesknutí si nad zápory policejní práce. Některé scény (nález první mrtvoly) jsou předvídatelné, přesně víte, co se stane v následujícím odstavci nebo stránce.
Zatímco v první polovině se o naši pozornost dělí Zuzana s policejním vyšetřováním, v té druhé se v retrospektivě vracíme k předchozí oběti, Kristýně. Od tohoto místa je znát, že se autorka přece jen rozepsala. Přesto se dlouho nic moc neděje, na nějaký dramatičtější děj si je ještě musíme počkat. Jediné, co příběh alespoň trochu táhne, je policejní vyšetřování, ale i to běží pozvolna a policie je dlouho bezradná. Zajímavé je, že se autorka už věnuje buď jen vyšetřovatelům, nebo první oběti. Do toho přichází další vražda a první trochu překvapivé odhalení, kterým se ale vše ještě více zamotá. Zpočátku to vypadá jako ku prospěchu věci, ale nakonec zjistíme, že je poněkud diskutabilní.
Co se týče postav, zpočátku autorka každou novou postavu, byť bude mít v ději celkem malou úlohu, představuje poměrně obšírně. Postav je v knize ale poměrně dost, nicméně líčení jejich charakterů je v průběhu děje čím dál stručnější a spolu s absencí fyzického popisu se v nich začínáte ztrácet (což se stalo i v nakladatelství, neboť jednou zaměnili Filipa za Radima). Přesto bych řekl, že jsou hlavní postavy (především ženy) celkem uvěřitelné, ale také v podstatě stejné. Věkem mezi 30 a 40, dobře situované, s dobrým a atraktivním zaměstnáním, bydlící s přítelem v pěkně zařízeném bytě.
Lucie Bechynková se snaží svézt na módní vlně nebezpečí sociálních sítí. První polovina ale ukazuje na určité hledání se v žánru. Kdyby román vyšel před třiceti lety a napsala ho osmnáctiletá studentka, bylo by to v pořádku. Druhá polovina knihy je lepší a žánrově pevnější. Autorka se ovšem snaží zmást čtenáře ne slepou uličkou, ale rovnou bulvárem, nicméně věnuje tomu tolik času, že je výsledek nakonec přinejmenším zvláštní a rozpačitý. Určitě to nebyl špatný nápad, ale nemohu se zbavit pocitu, že to šlo udělat jinak. Odhalení pachatele pak porušuje jedno z pravidel pátera Knoxe a jeho motivace je natolik obehraná, že se žádné velké překvapení nekoná. Závěr díky tomu posouvá román z žánru detektivky do krimi příběhu a nejvíc ze všeho pak připomíná konec dalšího příběhu o opravdových zločinech.
Text: Lucie Bechynková (2023)
Vydáno: Cpress (2023)
280 stran
