Po rozlučce s Laurou Linhartovou a Adamem Benešem je tu autorčin další samostatný román. A je to pěkně brutální jízda s dost drsným a překvapivým koncem.
Mladá autorka Kristýna Trpková je svěžím větrem české detektivní literatury. Ve svých šestadvaceti letech vyhrála s prvotinou Stvůra Cenu Jiřího Marka a stala se dosud nejmladší laureátkou této ceny. Bodovala i se svými detektivními povídkami. Čtenáře si získala trilogií s vyšetřovateli Laurou Linhartovou a Adamem Benešem, načež projevila celkem slušnou odvahu vyskočit z rozjetého vlaku a sérii poměrně razantně ukončila. Dle svých slov nechtěla psát další tituly ze setrvačnosti a těšila se na vydání svého prvního psychothrilleru.
To se jí podařilo druhým samostatným románem Někdo z nás (prvním byl Rozsudek smrti), který lze označit za psychothriller s detektivními prvky. Na začátku příběhu pětadvacetiletá Nela bere svou první vážnější známost na rodinnou oslavu. Pochází z početného příbuzenstva – má pět sourozenců, z nichž většina má rodiny s dětmi, takže o velkou sešlost nebude nouze. Rozpaky, jak nového přítele Nely rodina přijme, brzy přemaže náhodný nález kosterních pozůstatků v jímce na zahradě rodinného domu. Jak tu byly dlouho? Komu patří? Odpovědi na tyto otázky se nabídnou poměrně záhy. Celá rodina až dosud předpokládala, že otec pětice sourozenců zmizel po jedné bouřlivé noci, od které o něm nikdo nevěděl. A upřímně řečeno, ani ho nehledal. Všichni si tehdy oddechli, když násilnický despotický otec, který mlátil děti i manželku, vzal roha. Jenomže teď se ukazuje, že nejspíš nikdy neodešel – kostra je jeho. To ale znamená, že ho musel zabít jedině někdo z rodiny. Ale kdo? A mohl by se někdo vrahovi (nebo vrahům) vůbec divit?
Psát kritiku na příběh o domácím násilí, je ošidné. Pochopitelně je to silné a bohužel stále aktuální téma, o tom nikdo nepochybuje. Nevidět nedostatky však znamená nechat se strhnout tématem. Je to podobné jako se srdceryvnými příběhy na pozadí vystoupení v různých talentových soutěžích. Také někdy cítíte, že to není nic moc, ale je vám jasné, že jen málokdo si troufne soutěžícího poslat domů. Na druhou stranu, pokud příběhu něco vytknete, budete za „neznaboha“, který to zlehčuje, protože se mu nic podobného nikdy nestalo. Jsou ale příběhy, které jsou silné, a přesto jim lze něco vytknout. Příkladem může být na podobné téma laděný titul Nepečené dezerty Kateřiny A. od Andrei Čekanové a podobně je to i s tímto románem od Kristýny Trpkové. Dostanu se k tomu o něco níže.
Hlavní motiv knihy, domácí násilí, je markantní už z prologu a později pak i ze vztahu Violy (setra Nely) a jejího despotického manžela Petra. Později se objevuje také zajímavý motiv dědičnosti násilí, a to prostřednictvím Lukáše, dalšího z Neliných sourozenců. Jsou to především jeho výbuchy vzteku, byť možná i ospravedlnitelné, nicméně na hraně domácího násilí. Tady si on sám si uvědomuje, že nechce mít děti, jelikož se bojí zděděné povahy po otci.
Kristýna se v jednom z rozhovorů svěřila, že sama domácí násilí zažila, a to hned „dvougenerační“, jak ze strany dědy, tak otce. Ten prý dost pil, ale oproti dědovi to byl spíš manipulátor a tyran. Primárně ale oba útočili na manželky, na děti tolik ne. Do příběhů s Laurou a Adamem to nijak nepromítla, teprve až v tomto románu cítíme, že se z toho potřebovala vypsat. V úvodu knihy píše, že následky domácího násilí provází oběti po zbytek života. Na příkladu rodiny Herelových demonstruje, jak sice jednotliví členové žijí vcelku klidný život, se všedními starostmi, ale pak stačí jedna událost a všechna traumata jsou rázem zpátky. Nálezem kostry se „na kost“ obnaží všechny ty děsivé vzpomínky a je jasné, že každý sourozenec se s nimi snažil či ještě snaží vypořádat po svém. Pak se teprve ukazuje, že se z příšerného dětství pod pěstí násilnického otce vzpamatovali jen zdánlivě.
Příběh je vyprávěný ve třetí osobě, střídavě z pohledů jednotlivých sourozenců nebo jejich partnerů. Je vidět, že skoro každý z nich má své tajemství, ale je jen otázkou (a my to můžeme dlouho hádat), zdali a jak to souvisí s otcovým zmizením. Dlouho také nevíme, čeho přesně jsme byli v prologu, kde sledujeme násilníkovo nočního běsnění, svědky. Autorka mlží na všechny strany, přidává další kusé vzpomínky, aby ve čtenáři přikrmovala touhu dozvědět se, co (všechno) se tenkrát v noci před čtvrt stoletím vlastně stalo. Retrospektivní scény domácího teroru jsou opravdu dost brutální a syrové a s postupem příběhu se k nim s autorkou vracíme stále častěji a cítíme, jak přituhuje. V poslední třetině románu atmosféra řádně houstne s tím, jak se odhaluje více a více tajemství.
Finále románu přinese hned dva dost brutální zvraty, takovou tu pomyslnou ránu mezi oči, byť jsou vlastně obě vcelku logické a nedá se říci, že by nás autorka na to několika jemnými (ale hodně jemnými) náznaky nepřipravila. Celkový dojem z románu ovšem kazí některé logické nesrovnalosti – především jestli by skutečně mohla mrtvola tak dlouho tlít pod poklopem na zahradě, aniž by někdo něco cítil, a obzvláště – zdali by skutečně reálná postava byla schopna jednat tak, jak jednala jedna z těch knižních (tady už ale nemohu víc prozradit).
Přes to všechno je nutno říci, že autorka přes svůj nízký věk už dokázala poměrně hodně – především přesvědčila čtenáře, že se opravdu s ničím nepáře. A nejvíc to dokázala právě tím hlavním zvratem v tomto románu. Určitě o ní ještě hodně uslyšíme, a i přes jisté zklamání popsané v předchozím odstavci, se na to těším.
Text: Kristýna Trpková (2024)
Vydáno: Euromedia Group, a. s. – Kalibr (2024)
352 stran
