Loni vyšel pátý titul se svérázným soukromým očkem, které si říká Lars. Autor si pro něj naštěstí připravil dějově nabitý příběh, čímž zachraňuje už poněkud skomírající tempo této knižní řady.
Občas se vám do ruky dostane příběh, kde tak říkajíc převažuje forma nad obsahem. Je napsán takovým stylem, že vám nevadí, že samotná dějová linie za moc nestojí nebo je přinejmenším vcelku obyčejná. Hlavní postava vám ale přiroste k srdci, takže jejímu literárnímu otci odpustíte, že pro ni nepřipravil nějaký zajímavější příběh. Osobně bych sem zařadil většinu titulů s vyšetřovatelem ostravské kriminálky Romanem Saranem z pera Petra Sagitariuse (série Trujkunt) a také příběhy s chlapíkem, který si říká Lars. Jejich autorem je tajemný Daniel Gris, zcela jistě používající pseudonym, skrývající se na přebalu knihy za fotkou Jokera z Batmana a groteskní biografií.
Výše popsaný blahosklonnost ovšem může fungovat jen určitou dobu. Když se vám do rukou dostává třetí či čtvrtý příběh a hlavní hrdina je pořád stejný, chodí na ta samá místa a trousí neobměněné hlášky, začne vám přeci jen nějaký spád chybět. U Larse jsem to pozoroval už u předchozích dvou dílů (k dnešku existuje pět titulů, včetně tohoto) a nebyl jsem sám. Když se mi do rukou dostal tento příběh, měl jsem pochybnosti, že mě ještě něčím překvapí. Naštěstí nebyly oprávněné. Pojďme se tedy podívat, co si autor pro Larse tentokrát připravil…
David Scholl kdysi nosil policejní uniformu a později odznak detektiva. Možná chtěl být stejně dobrý polda jako jeho táta. Kvůli problémům s autoritami ale od policie odešel a stal se soukromým detektivem. Díky lásce ke skupině Metallica mu všichni z jeho okolí začali říkat Lars, podle bubeníka téhle kapely a také i podle Larsovy záliby v bubnování. Kdysi byl možná uhlazený hezoun v uniformě, ale dnes je to holohlavý týpek s hustým plnovousem a sbírkou tetování. A také spolumajitel rockového baru Exil, což je – vzhledem k jeho kladnému vztahu k alkoholu – to samé, jako udělat kozla zahradníkem.
Jednoho dne za Larsem přijde do jeho „externí kanceláře“ (rozumějte baru) jeho dávný kamarád Ben. Před nějakým časem se po dlouhé době opět začal vídat se synem, se kterým se neviděl pěknou řádku let. Pak to napravil a s dnes už dospělým Samem si konečně vybudoval otcovský vztah. Teď však o synovi už několik měsíců zase neví. Sam se někam vytratil, nebere otci telefon a ani jeho matka netuší, kde by mohl být. Otec navíc nemá potuchy, s kým se syn ještě kamarádil a kdo by o něm tedy mohl něco vědět.
Lars kvůli starému kamarádství zakázku přijme. Po čase zjistí, že se Sam nejspíš zapletl do nelegálních zápasů ve stylu MMA. Jako bývalý policajt si Lars stále udržuje slušnou evidenci kontaktů v policejních řadách i v galerce. Jenomže tentokrát se zdá, že mu budou k ničemu. Rozhodne se tedy pro šílenou akci – nechá se sám naverbovat jako zápasník. Začne docházet do tělocvičny, o které ví, že tu potají novodobí gladiátoři trénují. Nepředpokládá ale, že by se sám musel zápasu zúčastnit. Plánuje, že Sama v klubu buď najde, nebo alespoň objeví nějakou stopu, co se s ním mohlo stát. I když si velké naděje, že je ještě naživu, nedává…
Tušíte správně. Asi není třeba Vás napínat, zdali Lars (podle všeho mu bude tak kolem pětačtyřiceti) nakonec bude muset do „ringu“ nebo ne. Na celém příběhu je právě nejlepší téma infiltrace mezi zápasníky, kde v podstatě neplatí žádná pravidla, plus zápletka, jak si Lars poradí v zápase. To vše komentované jeho typickými sarkastickými hláškami. Tenhle motiv zabere většinu knihy, a je to dobře. Konečně přichází ta správná injekce do žil, díky které dáme Larsovi příště šanci. Ostatně už ve třetím dílu Lars útočí se jedna celá kapitola věnovala nelegálním závodům a zcela záměrně se nesla v duchu akční filmové série Rychle a zběsile. Tady zase většina příběhu upomíná na film Klub rváčů a další podobné snímky. Poslední kapitoly se pak odehrávají ve stylu filmů, kde se na konci v retrospektivě prozrazuje, jak vlastně bylo všechno už předem nalíčeno a připraveno.
Přijížděl jsem k Šeherezádě, když jsem na křižovatce koutkem oka zahlíd, jak se na mě řítí černej stín. Skočil jsem na brzdy a rozhodl se s ním nepřetlačovat. Sice jsem měl přednost, ale když to vysvětlujete z invalidního vozejku, chybí tomu potřebnej efekt.
Str. 84
Jinak se v příběhu dočkáme standardních propriet, na které jsme zvyklí z předcházejících titulů. Kromě zmíněných Larsových hlášek (tentokrát jsem se párkrát zasmál i nahlas) nechybí jeho jednoduché názory (někdy ovšem až moc, takže to vypadá, jako by příběh psal nějaký středoškolák) a v neposlední řadě Larsovo a zjevně i autorovo „doporučení“, co si pustit do ucha. Podobně jako v mnoha jiných současných románech jsou tu zmíněny konkrétní skladby nebo alba, která hlavní hrdina poslouchá, nebo někde zní. A nemusí být jen od zmíněné Metallicy.
Na obálce každého titulu série je vždy dovětek „Řízná krimi z Prahy“. Naše metropole je sice „oficiálně“ přiznaná jako místo, kde se Larsovy příběhy odehrávají, ale zároveň uvnitř žádné knihy není jediná zmínka, která by to potvrzovala. Autor se až na výjimky zdržuje místopisných označení. Pokud už nějaké použije, může sice jít o skutečné názvy, ale ve fiktivním kontextu. Jména knižních postav jsou univerzální., jelikož většina z nich má buď přezdívku, nebo jméno, které může být jak české, tak cizí (Ben, Gregor, Sam, Xenie atd.) Příběh se tedy díky tomu vlastně může odehrávat kdekoliv.
Bolestně se mi do toho nechtělo, protože zpovídání lidí je hodně ošemetná disciplína. Položíte dobrej dotaz nesprávnýmu člověku, a jste v háji. Stejně tak když se špatně zeptáte toho správnýho.
Str. 118
Pátý příběh vrací Larse znovu do ringu, a to jak obrazně, tak doslova. I když zápletka hledání kamarádova syna je poměrně ohraná, je jasné, že autorovi jde o čistý, přímočarý a oddechový styl. Proto sáhl po atraktivním tématu ilegálních zápasů a pro osvěžení stojatých vod téhle knižní série vlastně zvolil výborné téma, které rozvinul v dostatečném rozsahu. Takže pokud jste se ke knize dosud nedostali, je možná ideální čas to napravit a nechat se Larsem zavléct do adrenalinového dobrodružství, která má tentokrát spád. Už bylo na čase.
Text: Daniel Gris (2022)
Vydáno: Mystery Press s.r.o. (2022)
288 stran
