Nový „případ“ bývalého historika Záviše, který nechtěně zakopává o mrtvoly, ale rozhodně je nechce řešit…
Bývalý profesor historie Záviš Brieftrager teď raději kope a nahazuje v restaurátorské firmě svého kámoše. U manuální práce nemusí přemýšlet nad svým zpackaným životem. Zrovna opravují dům v Krušných horách, v pusté krajině plné duchů minulosti. Dohlíží na ně šikovný mladý truhlář Ilja. Ale jeho krásnou přítelkyni brutálně zavraždí. Pokud pracanti chtějí, aby se truhlář vrátil k příčetnosti a dokončil svou práci, musí mu pomoct vyrovnat se se zármutkem – nejlíp tím, že najdou Biančina vraha. Respektive Záviš ho najde.
Kraj to není zrovna přívětivý. Jsou tu náckové, vybydlené ubytovny, zahořklost, nezaměstnanost, idylka jak z Černobylu. A Záviš přesně ve svém stylu šlape do malérů, restauruje minulost, chlastá jako duha a vyšťourává pravdu zpod šutrů…
Už v prvním díle Stín smrti jsem se skvěle bavila. Hlavně tím Závišovým náhledem přemoudřelého Pražáka v nějaké venkovské díře (i když to byly malebné jižní Čechy). Tady má zpovykaný Pražák ještě větší depresi, protože je v bývalých Sudetech a poprvé na vlastní oči vidí tu bídu a ghetta, o kterých si myslel, že zprávy přehánějí. Navíc jako historik ví, co se tu odehrávalo, vnímá přízraky minulosti dokonce i zastřízliva. Já ten jeho zhrozený pohled dost chápala, loňské odpoledne ve starém Duchcově bylo jako kulturní šok.
Z příběhu sálá beznaděj, stejně jako z opuštěných končin. Zbytečně krutá smrt mladé holky, zahořklost jednoho ztroskotance, nízká životní úroveň a stíny násilných odsunů. Náladu zvedají jen cynické Závišovy hlášky.
Je fascinující, jak pár větami dokáže autor navodit tu správou ponurou atmosféru, která je ale zároveň něčím podmanivá. Ale pořád máte pocit, že tuhle temnou krásu lze přijímat jen v malých dávkách, a že takhle velmi depresivní knížka asi ke zvýšení cestovního ruchu do oblasti Sokolova nepřispěje…
Ilustrace na obálce: Sarah Kirby
Vydal: Mystery Press, 2025
246 stran
