Na Karlovarsku řádí sériový vrah. Vraždí brutálně a v rychlém sledu. I ve třetím příběhu musí Saša pomoci své partnerce a vyšetřovatelce.
V roce 2017 se na pultech knihkupectví objevil román Letargie, ve kterém rodák ze západočeského Chodova Antonín Mazáč poprvé uvedl na scénu Alexandra Krause. Saša je bývalý policista, který se v činné službě specializoval na verbování informátorů a vedl si o nich podrobnou evidenci. Po odchodu od policie začal psát krimi články do místních novin. Během vyšetřování vražd policejních informátorů na Karlovarsku se seznámil s vyšetřovatelkou Andreou Šimečkovou. Postupně se s ní sblížil a ve druhém dílu série (Aristokrat, 2021) již spolu žijí. Saša se stále věnuje své zálibě ve víně a příspěvkům do krimi rubriky. Zároveň funguje jako neoficiální policejní konzultant. Jinými slovy, plete se policistům do vyšetřování a snaží se Andreu chránit. Ne vždy se to logicky setkává s pochopením jejích nadřízených nebo kolegů, ale ať už si to přiznají či nikoliv, nese to výsledky. Plně se jako konzultant Saša projeví v aktuálním příběhu, což se také promítlo do jeho názvu.
Andrea dostane telefonát od neznámého muže, který používá měnič hlasu. Volající jí oznámí, že muž, kterého hledá, na ní čeká na jisté adrese v Karlových Varech. Není to daleko od policejní stanice, a tak se policistka do domu na dotyčné adrese vypraví sama. Najde tu zohavenou mrtvolu realitního makléře Michaela Laubera. Pachatel mu před smrtí rozdrtil všechny klouby a vystavil ho do pozice připomínající pavouka. S přivolanými kolegy pak Andrea ve sklepě domu najde torza tří pohřešovaných mladých žen, které se na Karlovarsku ztratily během posledního půl roku. Plus hlavu Lauberovy manželky naloženou do formaldehydu. Makléř zřejmě manželku nadevšechno miloval a po její (utajené) smrti se snažil zvráceným způsobem „sestavit jí nové tělo“. Ale kdo ho zabil a jak o jeho zvrácené straně pachatel věděl? Má policie před sebou samozvaného mstitele? Nebo dalšího psychopata, kterému se pouze hodilo, že může zabít jiného šílence?
Jenže nezůstane jen u těchto vražd. Lauberův vrah nenechá policii příliš času, brzy znovu volá Andree a oznamuje další vraždu. Policie dlouho tápe a neví, o co vrahovi jde. Vraždí v rychlém tempu, brutálně a neobvykle, pokaždé jiným způsobem. Na své činy upozorňuje policii a zřejmě zabíjí ty, kteří si to podle něj zasloužili. Provedení vražd odkazuje na případ jiného sériového vraha, Emericha Hakena, který by ale měl být podle všeho uvězněn za přísných podmínek. Nebo tomu tak není? Eventuálně ho někdo napodobuje?
Jestli jsem v recenzi předchozího dílu napsal, že je podle mě lepší než Letargie, tak teď musím napsat, že Konzultant je ještě lepší než předchozí díl. Pokud se mi Letargie zdála občas trochu dlouhá, tentokrát celistvý příběh šlape bez zbytečného větvení na sto procent. Jedná se o čistokrevný krimi thriller, který ani na chvilku neztrácí tempo. Má všechny znaky, které známe ze zahraničních thrillerů – pachatel je chytrý, opatrný a také sebevědomý, myslí několik tahů dopředu a je řadu kroků před policií. Jsou tu brutální vraždy, psycholog specializující se na sériové vrahy, dojde na ohrožení některého z hlavních hrdinů, nezanedbatelnou roli hraje vazba na minulost, nechybí ani klasická otázka – vraždí známý sériový vrah nebo ho někdo nový napodobuje? Vše samozřejmě korunuje závěr, kde by nemělo zůstat jen u jednoho překvapivého odhalení. Kdybych ho měl charakterizovat, vypůjčil bych si větu, která už někde zazněla v jiné podobě: „Příběh nekončí, dokud doopravdy neskončí.“
Zatímco první díl patřil převážně Krausovi, ve druhém má Andrea téměř stejnou úlohu a platí to i o aktuálním románu. Autor se oběma postavám věnuje pravidelně. Sekunduje jim Andrein kolega Přemysl Eliáš, který Sašu moc nemusí, ale zároveň ho občas respektuje, a jejich kolegyně Kamila. Svůj part tu má i postava psychologa Efenberga, a pak samozřejmě samotný pachatel. Svou předvídavostí a zvrácenou rafinovaností občas působí až téměř nadlidsky, ale to je u podobných thrillerů normální. Hlavní hrdinové potřebují silného soupeře, a tak autor obvykle pachateli dopřeje schopnosti, které by v reálném životě měl jen málokdo. Podstatné je, že jsme pořád u fikce, u které se můžeme nechat unášet oním mrazením v zádech. Proto přeci takové příběhy čteme.
Kdyby Konzultanta napsal nějaký anglosaský či severský autor, asi bych si řekl „další z mnoha podobných thrillerů“. Ale zopakuji to, co už jsem napsal například u Aristokrata – je vidět, že i v Čechách autoři umí psát příběhy v tomto stylu. I když by se v příběhu dalo najít pár nelogických nebo nepravděpodobných drobností, všechny elementy, které jsem vyjmenoval ob jeden odstavec zpátky, jsou bez problémů a nenásilně zasazeny do našich, českých poměrů. Navíc do místa, které je pro většinu z nás symbolem lázeňské rekreace. A funguje to.
Antonín Mazáč byl nedávno v rozhovoru pro Krajské LISTY uveden jako někdo, kdo několik let zasypává ospalou detektivní školu výbornými detektivkami. S tím lze naprosto souhlasit. Myslím si, že jako autor „české drsné školy“ stále roste víc a víc a v budoucnu nás ještě překvapí.
Text: Antonín Mazáč (2023)
Vydáno: Grada Publishing, a. s. (2023)
344 stran