Mladá policistka a bývalý forenzní psycholog jsou na stopě sériovému vrahovi svazujícím oběti ve stylu BDSM. Debut autora věnujícího se dosud žánru fantasy.
Dalo by se říci, že když se autoři hororů nebo dark fantasy vrhnou na detektivní nebo kriminální žánr, bude to pokaždé drsná jízda ve stylu jejich dosavadních příběhů, jen posunutých do reálného světa. Své o tom ví ti, co přečetli Farmu zrůd Martina Štefka nebo předcházející titul Mrtvé ženy. A našlo by se i několik dalších příkladů. Novým „přeběhlíkem“ do světa detektivek se nedávno stal Jan Urban, který se až dosud věnoval žánru fantasy, dokud v červnu tohoto roku nepokřtil svůj první detektivní titul.
Prudké deště odplaví nános půdy a odkryjí tak barel s pohřbeným tělem neznámě dívky ve značném stádiu rozkladu. Je jasné, že oběť v něm leží už několik měsíců a že před smrtí hodně trpěla. Zpočátku není kriminalistům zřejmé, zdali byla v barelu pohřbena zaživa, nebo až po smrti, ale čtenář z prologu ví, že byla unesena, znásilňována, mučena, a nakonec doslova nacpána do sudu a pohřbena zaživa).
Brzy se najde tělo další mladé ženy. Tentokrát ale pověšené za nohy v opuštěné stodole a vystavené prvnímu náhodnému kolemjdoucímu. Zmučené tělo je zabalené do jutového pytle a pečlivě ovázané. Podle všeho se vrah dokonale vyznal v technice svazování, příznačné pro komunitu BDSM (bondage, sado-maso). Osmadvacetiletá kapitánka Tereza Jindrová, její kolegové i nadřízený se obávají, že v republice začíná řádit sériový vrah. Tereza ale není tak zcela přesvědčená o tom, že by se muselo jednat o stejného pachatele. Předchozí oběť vrah ukryl v lese a nebýt dešťů, tělo by se nenašlo. U druhé oběti uplynulo od zmizení dívky pouhých pár dní, navíc muselo být pachateli jasné, že jeho dílo brzy někdo objeví. Proč tedy najednou taková změna?
Tereza se se svolením nadřízených obrací s žádostí o pomoc na Tobiáše Říhala, bývalého forenzního psychologa, se kterým nějaký čas žila, dokud vztah sama neukončila. Tobiáš nyní tráví většinu času marným rozesíláním životopisů nabízejících jeho zkušenosti. S prací dočasného konzultanta pro policii proto souhlasí, ale také se netají tím, že by rád vztah s Terezou obnovil. Což ale mladá žena odmítá. Tobiáš by se mohl pokusit sestavit profil pachatele, navíc se sám zajímá o BDSM praktiky a má kontakty na různých diskusních fórech i specializovaných pražských klubech.
Uvedení knihy podobného ražení občas předchází propagace ve stylu “teď už je to opravdu trochu za hranou”, následována diskuzemi nakolik je ono čtení opravdu drsné. Jedna skupina tvrdí, že už je to moc, druhá zase, že jsou daleko brutálnější romány a že tohle nic není. Jan Urban, příznivec spisovatele Chrise Cartera, na křtu knihy sám potvrdil, že romány jeho vzoru jsou mnohem syrovější, stejně jako jeho vlastní dosavadní romány v žánru fantasy.
Byly tedy ony hranice zvrhlosti překročeny? Je Urbanův román opravdu tak drsný a zvrhlý, že je jen pro silné žaludky? Upřímně řečeno, není. Tedy alespoň pokud jste v tomto žánru už něco přečetli a nejste přecitlivělí. Jednotlivé morbidity mají různý stupeň, kam až autor zajde, čímž trochu překvapuje. První vražda je totiž ještě popsaná celkem syrově a do detailu, druhá vražda už ale nese jiné znaky. Autor se přesto v žádné scéně navzdory tématu v brutálních scénách nevyžívá a s výjimkou syrovějšího prologu popisuje únosy a mučení spíše stručně a krátce. Zbytek nechává na čtenářově fantasii. Jeho román tak spíše připomíná na trh nedávno uvedeného Konzultanta Antonína Mazáče, kde se také pohybuje sériový vrah a kde pro policii také pracuje najatý konzultant (tam jsou vlastě dva). Podstatnější rys Urbanova románu vidím v celkem realisticky popsané policejní práci a postavách. Na zmíněném křtu zaznělo, že měl autor k dispozici poradce v podobě bývalého kriminalisty a soudní lékařky. Na příběhu je to znát. Kromě věrohodného vyšetřování je i většina postav včetně Terezy Jindrové podána střízlivě, i když některý hnidopich by mohl mít pochybnosti o tom, zdali by skutečně tak závažný a mediálně sledovaný případ vyšetřovala kapitánka (poté, co se její dva kolegové těžce zraní při dopravní nehodě) v podstatě sama.
Vyprávění se střídá ze dvou hlavních pohledů – Terezina, vyprávěné ve třetí osobě, a Tobiáše, vyprávěné v první osobě. Tady spočívá má asi jediná výhrada k románu. Týká se snahy podat postavu Tobiáše coby neúnavného cynického glosátora téměř všeho, jenže je to dost často spíše otravné až neomalené. Markantní je to například ve scéně, kdy se ptá Terezy, zdali už rodiče oběti vědí, že jejich dcera “natáhla brka”. On sám se sice (zrovna v téhle scéně) Tereze omlouvá, že je to jeho způsob, jak se ze všeho dostat, skrz drsnou ironii, ale bohužel se vtipným hláškařem nestane. Spíše jsem několikrát nad jeho „výplody“ udiveně vytáhl obočí. Navíc stále touží po Tereze, čímž sklouzá do podoby otravného sexuálního loudila.
Odhalení pachatele je trochu křečovité, musíme si něco málo domyslet, a i když je se nejedná o běžné rozuzlení, zcela originální také není. Potěšila mě závěrečná kapitola knihy, která se nese v duchu hodně černého humoru a je opravdu vtipná. Je to také oslí můstek do případných pokračování (pokud by k nim došlo, tak by se podle autora mohla jmenovat Hranice potřeby a Hranice chtíče). Byla by rozhodně zajímavá, poněvadž by se nejspíše musela nést v docela jiném duchu, trochu připomínajícím jeden známý televizní seriál (autor ho na křtu i zmínil, ale to už bych prozradil moc).
Hranice zvrhlosti bariéry brutality neboří, jelikož v tomto žánru existují mnohem syrovější příběhy. Pokud ale budeme Urbanův krimi debut brát jako moderní thriller ve stylu zmíněného Konzultanta, vyjde z toho naprosto v pořádku a se ctí. Za přečtení rozhodně stojí. Příjemná černohumorná třešnička na dortu určitě navnadí čtenáře na pokračování, za které bych se přimlouval.
Text: Jan Urban (2023)
Vydáno: Nakladatelství práh s.ro. (2023)
312 stran
