Přestože je kniha Dům na úskalí pro většinu čtenářů úplnou novinkou, já jsem měl tu možnost přečíst si prvorepublikové vydání románu. I tak jsem si nové vydání koupil a pustil se hned do čtení znovu, i když jsem zatím všechny Agathy před tím četl pouze jednou.
Co k příběhu říct? Třikrát jsem viděl seriálovou verzi s Davidem Suchetem (a navíc znal onen překlad z dob tatíčka Masaryka), takže jsem si vraha i rozuzlení pamatoval, ale i tak to bylo velmi pěkné počtení, především díky několika plusům. Hastings není až tolik „blbej“ jako jindy, zápletka je skvělá, vrah neočekávaný (pro člověka, který příběh nezná), i když naše Agatha podobnou zápletku použila ještě ve dvou dalších knihách. Navíc jsem se při četbě i poměrně bavil, třeba následující ukázkou, která pochází z úvodu knihy.
,,Tady můj přítel – ten vám poví,“ řekl Poirot.
Nick se na mě (Hastingse) podívala. Rozpačitě jsem si odkašlal.
,,Monsieur Poirot je – byl velký detektiv,“ vysvětlil jsem.
,,Ale příteli!“ vykřikl Poirot. ,,Víc říct nedokážete? Mais dis donc! Povězte mademoiselle, že jsem detektiv jedinečný, nepřekonatelný, největší, jaký kdy žil!“
,,To už teď není nutné,“ upozornil jsem ho chladně. ,,Řekl jste jí to sám.“
,,Ano, jistě, ale bylo by mi mnohem milejší, kdybych mohl zůstat skromný. Člověk se nemá chválit sám.“
Samotné překladatelce bych rozhodně vytknul, že nebyla tak milá, aby Poirotovy francouzské poznámky opatřila poznámkou pod čarou. Že je mademoiselle slečna, vím, ale co se skrývá například pod slovy mais dis donc opravdu nemám nejmenší tušení a asi nejsem jediný. Pokud sama paní Veronika Volhejnová neumí francouzsky, nabízí se otázka jak z Járy Cimrmana: Byl by pro nakladatelství takového formátu jako je Knižná klub velký problém, aby jiný překladatel přeložil pár Belgičanových větiček? U knihy Parker Pyne zasahuje vydané v loňském roce problém přeložit francouzská slova nebyl.
Poirot a Hastings v Domu na úskalí také jmenují asi tři dřívější případy. A opět moje kritická otázka. Když může mít Smrt na Nilu odkaz na jinou knihu, mohlo tak být i u této novinky, zvlášť, když zmiňováné případy vydal sám Knižní klub…? Mohlo.
Dalo by se říci téměř vražedné choutky ve mě vyvolává úplně poslední strana, s reklamou na dva dřívější tituly. To samotné mi nevadí, ale v horní části strany je napsáno KRIMINÁLNÍ PŘÍBĚHY AGATHY CHRISTIE. Někdo si asi pomyslí, že jsem nehorázný puntičkář a hraji si se slovíčky, ale podle mého názoru Královna detektivek nepsala kriminální příběhy, ale detektivky (nebo chcete-li detektivní příběhy.) Slovní spojení kriminální příběhy ve mě vyvolává spíše než představu detektivky, kde hrají roli otázky Kdo? Jak? Proč?, příběh, kde pachatel je od samého počátku známý, sledujeme podrobně zločin, atd.
Abych neskončil svůj příspěvek kriticky, musím KK pochválit, že v tiráži je uvedena internetová adresa stránek Společnosti Agathy Christie. Nedá mi to však, abych si „nerýpnul“. Zatímco při vydání Tajemného protivníka uváděli pouze tuto adresu, od povídkového titulu Parker Pyne zasahuje je v tiráži napsána i adresa na internetové stránky nakladatelství.
Přebal knihy se mi po řadě Agath opět líbí, modrá barva písma je pěkná, jen lehátka na první pohled působí, že se zatoulala z knihy Zlo pod sluncem.
V textu jsem se zastavil spíše u podrobností, o obsahu samotném jsem nenapsal téměř nic. Je tedy na Vás přečíst si novinku Knižního klubu a posudit, jestli se z celkového počtu šedesáti šesti detektivních románů Agathy Christie, řadí mezi ty nejlepší – průměrné – slabší.
Originál: Peril at End House
Překlad: Veronika Volhejnová
Vydal: Knižní klub, 2005
