Mafiánské praktiky podnikatelů z konce devadesátých let. Doba dávno minulá? Možná… Ale proč si ji nepřipomenout v dobře napsaném příběhu?
Řada spisovatelů se rekrutuje z novinářů, policistů, advokátů, případně pedagogů. Není tak časté, aby se spisovatelem stal filmový režisér. Zástupcem této výjimky je Jiří Hanibal. Táborský rodák vystudoval FAMU a od šedesátých do konce osmdesátých let natočil řadu filmů (k některým si psal i scénáře), převážně dětských a romantických – mimo jiné Neohlížej se, jde za námi kůň!, Dědeček, Kilián a já, nebo Neříkej mi majore!. Natočil ovšem také detektivku Čas pracuje pro vraha na motivy románu Efektivně mrtvá žena od Václava Erbena.
V polovině sedmdesátých let se začal věnovat literární tvorbě a od té doby mu vyšly téměř tři desítky románů, které se dají zařadit do třech hlavních okruhů. Ten asi nejpočetnější se týká středověké tématiky, další pak pojednává o problematice soužití Čechů a sudetských Němců kolem druhé světové války. Poslední skupinu tvoří psychologické příběhy o klíčových životních momentech hlavních postav. Dnes je Jiřímu Hanibalovi úctyhodných devadesát dva let, a že mu to stále dobře píše, dokazuje krimi román Alej Smrti vydaný v loňském roce.
V románu proti sobě stojí dva podnikatelé krajského formátu – bezohledný Tomáš Truhlář a na první pohled mírný a dobrosrdečný Václav Mrzena. Truhlář má na řadě vysokých míst známé. Patří k nim i konkurzní správce doktor Pazdera, s jehož pomocí před časem Truhlář lacině získal Papírenský průmysl. Nyní má zálusk na Zbrojní průmysl a s pomocí jistého Zemana, náměstka generálního ředitele zbrojovky, zařídí poslání firmy do konkurzu. Tu poté hodlá – opět s pomocí podplaceného Pazdery – levně získat. Pazdera, který si dodnes vyčítá, že kdysi vzal (nemalý) úplatek, nemá chuť riskovat svou pověst znovu, ale Tomáš Truhlář nasadí všechny možné páky, aby soudce zlomil. Ve hře jsou však ještě další lidé, kteří naoko spolupracují buď s Mrzenou nebo Truhlářem, ale hrají to na obě strany, nebo se alespoň snaží z toho velkého koláče utrhnout kus pro sebe – tajemník Fondu národního majetku, ředitel Dřevařského závodu, a jiní.
Nekalé praktiky, které postupně přerůstají do sítě organizovaného zločinu, neujdou pozornosti policie. Major Voral a jeho kolega kapitán Bálek už nějakou dobu sledují Zemana, což je dovede až k Truhlářovi. Netuší ovšem, kam všude až korupce a zločin prolezly a je dokonce možné, že ani nebudou moci vše vyšetřit a potrestat pachatele, protože vše prorůstá až do nejvyšších míst…
Zpočátku jsem měl problém se do knihy začíst. Ani po více jak sedmdesáti stránkách se v ní nestala žádná vražda. Zpočátku to dokonce vypadalo, že půjde jen o průmyslovou špionáž a nekalé obchodní praktiky. Jenže pak se děj pořádně rozvine a navíc je román napsán velmi čtivým stylem, dialogy postav jsou věrohodné a stejně tak věrohodné je i vykreslení charakterů klíčových postav. Někdy ve čtvrtině knihy mě tak ta hra „kdo z koho“, kdo a koho jak přesvědčí a kdy kdo udělá další tah, začala bavit. A nevadila mi dokonce ani ta absence vraždy. K té nakonec také dojde (a neskončí to jen u jedné), ale na to si musí čtenář počkat až někam do dvou třetin knihy. Tady mě ovšem zaráží, že by stejní kriminalisté měli vyšetřovat jak hospodářské delikty, tak vraždy. Navíc jim k postupu ve vyšetřování na moje gusto až moc často pomůže nějaký anonym nebo naprosto školácká chyba zločince.
I když to není nikde zmíněno, příběh se odehrává s největší pravděpodobností někdy na konci devadesátých let. Evokuje to několik faktorů. Když nepočítám začínající mobily, zmínku o vztahu Lucie Bílé s Václavem Bártou, který je už dávno minulostí, nebo to, že si jedna z postav otevře víno ročníku 97, tak především názory záporných postav (těch je tu drtivá většina) a jejich bezskrupulózní jednání. Postavy podnikatelů v knize se podle svých slov pohybují v tvrdém byznysu, ve kterém není místo pro slabé, moralistické a útlocitné povahy. Krade a podvádí každý a je to normální, protože je jedno, jak se k penězům člověk dostane. Přesně podle tehdy oblíbeného a otřepaného hesla „kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu“.
„Život je příliš krátký, aby ses pořád takhle hloupě ptal, abys pořád řešil nějaký problémy. Lidi žvaní o morálce, ale pověz mi: Ty už jsi tu ctnostnou dámu někde potkal, nebo alespoň zahlídnul?! Já tedy ne! Je přeci úplně jedno, jak se k penězům dostaneš. Hlavní je cíl! Prachy! A na způsobu, jak jsi k nim přišel, vůbec nesejde.“
Str. 338
Tohle všechno je typické pro první roky po tzv. Sametové revoluci (dnes má svět jiné starosti), na druhou stranu postavy v tomto románu jsou už přeci jen o dost protřelejší a ona bezhraniční „porevoluční“ divokost se v tomto příběhu už usadila. Na druhou stranu o přesnou dobu zase tolik nejde, stejně jako o místo děje. Příběh se odehrává v nejmenovaném krajském městě a názvy podniků, o které se v románu hraje, jsou také neutrální – Papírenský průmysl, Zbrojní průmysl, Dřevařský podnik. Slušně vystavěný příběh malinko kazí nedostatečná redakční práce. Hned na první stránce je například čtenáři sděleno, že Zeman přilétá z Madridu, ale o pár stránek dál je uvedeno, že byl sledován, už když odlétal z Paříže.
Kdyby se tenhle román objevil na konci devadesátých let, jistě by se setkal s ještě mnohem větší čtenářskou odezvou. Dnes už možná starosti hlavních postav mohou přijít někomu poněkud „mimo mísu“. Jsou horší a větší zločiny a svět už je opravdu jinde. Navíc množství záporných a/nebo nesympatických postav je vyváženo snad jen sympatickou dvojící kriminalistů. Leckterému čtenáři to možná nepřinese zrovna příjemný pocit ze čtení, stejně jako poměrně hořký, avšak v souvislostech předchozího příběhu celkem pochopitelný (a také i částečně otevřený) konec. Na druhou stranu velkou protiváhou tomu všemu je logický, věcně, bez zbytečných oklik a emocí srozumitelně vystavený příběh, ve kterém se čtenář dokáže dobře orientovat, aniž by se musel nějak enormně soustředit. A díky čistému slohu vyprávění si ho může i užít.
Text: Jiří Hanibal (2020)
Vydáno: Euromedia Group, a. s. v edici Brána (2020)
384 stran
