Kniha Utajené zápisníky Agathy Christie. Jak se rodily její detektivní příběhy (2009, 528 stran) od dublinského archiváře Johna Currana, dlouholetého redaktora oficiálního bulletinu Agatha Christie Newsletter vyšla česky v překladu znalce detektivkářčina díla Jana Čermáka a byla už na Centru recenzována Juanem.
Spolu s Agátiným vnukem Mathewem Prichardem spolupracoval John Curran také na zřízení Archivu Agathy Christie a po smrti její dcery Rosalindy se k němu dostalo z pozůstalosti 74 skoro nečitelných zápisníků. Stal se prvním člověkem, který je dokázal skoro celé dešifrovat i tematicky roztřídit a okomentoval. Co ale vlastně „zapomenuté sešity“ (vědělo se o nich nicméně vždycky) obsahují? Jak asi i vy čekáte, osnovy románů, nástiny dějů, seznamy postav i říkanek, různá alternativní rozuzlení a vyškrtnuté scény. V pozůstalosti Agathy Christie a její dcery odhalil navíc John Curran i dvě dosud nezveřejněné povídky s Herculem Poirotem, takže tato knížka náleží i do autorčiny zcela regulérní bibliografie. Obě prózy objemný, vázaný svazek uzavírají a jsou obklopeny detailním Curranovými vysvětlivkami takřka ve vlastním rozsahu. Jednou z těch povídek je i dosud neznámý Poirotův herkulovský úkol…
V češtině je přínosná publikace navíc uvedena i „Dvěma poznámkami překladatele“ Jana Čermáka, jinak též zakladatele české Společnosti Agathy Christie (1997). Pan Čermák, jak píše, vyšel v maximální možné míře z dosud vydaných českých překladů a teprve pak z (taky už přeložené) Encyklopedie Agathy Christie.
Úvodem mnoha kapitol taky náš překladatel a znalec pečlivě rozšířil Curranem zpracované výčty těch Agátiných románů (a povídek a her), jejichž rozuzlení jsou v dotyčných kapitolách vyzrazena, a doslova dodává: V některých případech se ukázalo jako nemožné, abych se o daném příběhu náležitě rozepsal (anebo ho konfrontoval se zápisníky), aniž bych při tom nevyzradil rozřešení, a snaha o obcházení toho aspektu pomocí mnohoznačné slovní gymnastiky by každopádně bránila plnému porozumění.
Curran v knize přetiskuje úryvky zápisníků, ale nečiní tak chronologicky. Praktičtější bylo prostřednictvím těchto úryvků ilustrovat Agátina díla a ta seskupit do tematických okruhů. Tak se i stalo, nicméně jsou samozřejmě i knihy spadající do více okruhů a bylo tedy třeba volit. Tak například Karibské tajemství by se mohlo objevit jak v kapitole Sváteční vraždy, tak ve Vraždách v zahraničí, podotýká John Curran, a podobně tomu Pět malých prasátek lze zařadit mezi Vraždy podle říkanek i Ohlédnutí za vraždou.
Kromě možná nejzajímavějších okruhů o Agátiných příbězích postavených na citátech (těch je sedm: Temný cypřiš, Prst boží, Propast, Čas přílivu, Plavý kůň, Prasklé zrcadlo, Nekonečná noc) nebo říkankách (těch je tucet, ale říkanek jen deset: Čtyřiadvacet kosíků. Deset malých černoušků, Pět malých prasátek, Tři slepé myšky, Zlatá brána otevřená, Jak vám roste zahrádka?, Přezka spadla, kdo ji zvedne, Křivý dům, Malý smutný hošík a Starý král Cole) narazíte v publikaci i na oddíly o jiných autorech detektivek či skutečných zločinech zmiňovaných v zápisnících a dalších autorčiných inspiracích, o Detection Clubu, vraždách na palubě všemožných dopravních prostředků či spáchaných v minulosti a řešených s komplikujícím odstupem, oddíly o variantních titulech Agátiných děl i jejích nevyužitých nápadech, kterých měla vždycky po kapsách řadu habadějů, až si je prý chtěl odkoupit známý britský detektivkář a básník Lewis.
Curran stručně, ale poutavě pojednává taky o zlaté éře britské detektivky (1920-45) a zevrubně probírá okolnosti vzniku a vydání „jednoho z nejlepších debutů, jaké kdy byly napsány“, totiž prvního Agátina románu Záhady na zámku Styles (1920), který psala už od roku 1916. Čtyři krátké kapitoly jednoho z okruhů jsou pak věnovány i Čtivosti, Zápletkám, Plodnosti a Férovosti. Tu Agatha Christie dodržovala i navzdory svému oblíbenému „dvojitému blufu“. A v čem tento bluf spočívá?
Současně je třeba vyzdvihnout, že kniha není úplně stoprocentní adorací, ale vcelku objektivním pohledem na vzmachy i pokles(k)y geniální tvůrkyně. Ve stáří kupř. prakticky každý nakonec selžeme, což se jí stalo v případě Brány osudu (1973), která už není čtivá, nicméně i v jinak zdrcujícím posudku rovněž nevrcholného románu Sešli se v Bagdádu (1951) píše jistý nakladatelský redaktor: „Je to kniha nesmírně čtivá a zkoušku v oblasti udržení pozornosti složila na výbornou.“ A to prakticky platí o celém Agátině díle. Mimochodem, všimněte si, že jeho většinu tvoří dialogy.
Už nikdo také této dámě nevezme ten trumf, že až dodnes jednoduše neexistuje žádný jiný autor detektivek, který by stvořil hned dva natolik slavné detektivy (Agatha 1920 Poirota, 1928 Marplovou). A naprosto žádný další tvůrce v žánru nikdy nepsal tak dobře i tak často i… tak dlouho. Ve sto čtyřech jazycích se dosud prodaly tři miliardy knih Agathy Christie.
*
Teď si však podrobněji prolistujme aspoň jeden oddíl, a třeba o vraždách v zahraničí. Agatha k smrti ráda cestovala a Svatý Simon Templar nás sice zavede v knížkách Leslie Charterise na více míst glóbu, i tak ale využívala zahraničí jako kulisu v daleko větší míře než kterýkoli z jejích současníků.
Už ve svém titulu, Vraždě na golfovém hřišti poslala Poirota do Francie, další tři romány první dekády Muž v hnědém obleku, Velká čtyřka a Záhada Modrého vlaku se z větší části odehrají mimo Britské ostrovy a ještě roku 1964 se Miss Marple ocitá v Karibiku, i když…
„A den co den stále jedno a totéž! Nikde se nic nedělo… Kampak se to všechno dohromady hrabalo na její starý zlatý St. Mary Mead, kde se zase naopak stále něco dělo…“ (z 1. kapitoly románu Karibské tajemství).
Román Muž v hnědém obleku (1924) čerpal z Agátiny cesty kolem světa (1922) a odehraje se na lodi mezi Anglií a Jižní Afrikou a v Johannesburgu. Tato netypická kniha není překvapivě ryzí detektivkou a obsahuje pouze některé detektivní prvky. Ale rozuzlení je překvapivé a následující řádky ať, prosím, přeskočí každý, kdo nechce znáti vraha.
Jako manažera (vlastní) cesty kolem světa zaměstnal roku 1922 Agátina muže jistý sir Eustace Pedler a požádal při té příležitosti (a snad trochu i kvůli oplátce) začínající spisovatelku, aby ho zakomponovala do knihy, ale… V každém případě v roli vraha.
Další román Vražda v Mezopotámii (červenec 1936) se odehrává v Iráku, kam každoročně provázela druhého manžela-archeologa, a obsahuje jeden z jejích nejvynalézavějších a nejoriginálnějších fíglů týkající se oka. A přece je to fígl až průzračně jednoduchý při pohledu zpátky (a víc už neprozraďme). A provedení vraždy? V této knize je neobyčejně důmyslné a prostředí a postavy jsou vykresleny lépe než obvykle. Taky totožnost vraha je překvapivá, nicméně motiv vraždy není ani v nejmenším přesvědčivý a Curran se pozastavil nad tím, jak mohl vůbec projít nakladatelstvím.
Snad se tak ale, myslím si, stalo proto, že detektivky s vraždou v uzamčené místnosti jsou relativně vzácné – a současně tak fascinující. Agatha ale psala o podobném zločinu pouze v několika povídkách a ve třech románech: Opona, Proč nepožádali Evanse? a Vánoce Hercula Poirota, přičemž uzavřený prostor nikdy není těžištěm zápletky jako třeba tak často u klasika tématu Johna Dicksona Carra. Taky Vražda v Mezopotámii se původně měla stát divadelní hrou…
Další „zahraniční“ Agátin román Schůzka se smrtí (1938) začíná nejpoutavější z vět, jakými kdy svůj román začala: „Je ti už jasné, že ji musíme zabít?“ Během následné dramatizace zbavila autorka knihu Hercula Poirota a doladila ji o podstatně hodnověrnější řešení a jiného pachatele! V obou případech však se případ odehraje v Jordánsku a detektiv má na vyřešení jen den, což byla to další z mnoha výzev, které Agatha Christie tak energicky a celý život zadávala sama sobě. Velkolepé kulisy starého města Petra jistí v příběhu nutnou absenci všech policejních vymožeností i vč. šance na sejmutí otisků.
V cizině se, pravda, odehrává i spousta dalších Agátiných knih, nicméně Curran je po právu zatřídil především do okruhu s vraždami na palubě vlaků (Vlak z Paddingtonu sem ovšem na rozdíl od Orient expresu nepatří), letadel (Smrt v oblacích) a lodí (Smrt na Nilu) i jinam. Jeho nimravá, ale obdivuhodná práce s takřka nečitelnými zápisníky přinesla ovoce v podobě poutavé knížky – a kdopak ví, zda ta práce (a chystaná disertace) časem nevydá ještě na další komentovaný svazek. Odhaduji, že skoro určitě ano.
