Nedávno odvysílaný seriál Devadesátky mohl vzbudit zájem nejen o skutečné kriminální případy z poslední dekády minulého století, ale také o další reálné kauzy. Díky tomu třeba i vy sáhnete po sedm let staré sbírce deseti hrdelních případů z historie naší kriminalistiky, která vám možná v době vydání unikla.
V šedesátých letech se jistý mladý novinář jménem Roman Cílek stal redakčním elévem v časopise Československý voják. Než nad tímto periodikem ohrnete nos, tak vězte, že tehdy to byl podle vyjádření samotného Cílka prostor pro relativní tvůrčí svobodu. Kromě toho v něm působila celá řada bardů, od nichž mohl získávat zkušenosti. Chtěl se sice zabývat historií, ale novinář míní, šéfredaktor mění, a tak mu byl přidělen status krimi reportéra. Během pěti desítek let psal Cílek (dnes redaktor, šéfredaktor, spisovatel, publicista, autor próz, reportáží, rozhlasových her a kriminálních příběhů) o řadě případů, které v roce 2015 předložil čtenářům. Stalo se tak v podobě deseti příběhů (kapitol) řazených netradičně proti proudu času, konkrétně od roku 1996 zpětně do roku 1926.
Pro svou antologii si vytyčil za úkol seznámit čtenáře s případy, které ve své době otřásly veřejností (a troufám si tvrdit, že by se tak u mnohých stalo i dnes), a k tomu doplnit i jistou úvahu o zločinu a trestu, čímž by podnítil čtenáře k zamyšlení. Najdete tu případy, které už dávno upadly v zapomnění, ale ve své době se hojně přetřásaly v dobovém tisku a některé nechvalně prosluly dokonce i za hranicemi tehdejšího Československa. Podobně jako Emil Hruška, jehož sbírky jsme nedávno recenzovali, se ani Roman Cílek nespokojuje jen s vyprávěním příběhu a výčtem faktů a přidává i emoční stránku a vlastní polemiku. Tím pádem nejde jen o prostou literaturu faktu.
Jednotlivé kapitoly se mírně liší stylem vyprávění, ať už je to dáno záměrem autora, nebo prostě jen tím, že je psal v různých letech. Podstatné je, že to není na škodu, čtení to obohacuje, ale zároveň neruší a neodvádí čtenářovu pozornost od tématu. Na rozdíl od Hrušky používá Cílek méně bodrých vyjádření.
Uprostřed knihy je vložena fotografická příloha se záběry z míst činů, samotných pachatelů či jejich obětí. Nejsou tak drastické jako například v nedávno námi též recenzované sbírce Zlý duch od Viktorína Šulce, ale asi se shodneme, že tyhle černobílé záběry jsou svou syrovostí působivé i tak.
Z povídek jsou asi nejpůsobivější (myšleno nejhrůznější) kapitoly Jdi a zabíjej! a Zabiják ze Slavkovského lesa. Obě jsou si navíc v lecčems podobné, byť je dělí bezmála čtyři desítky let. V obou jde o vyvraždění téměř celé rodiny, a to nejen kvůli penězům, ale i kvůli hloupé závisti či pochybného důvodu pro pomstu. První z kapitol popisuje případ z roku 1962, kdy se mladík na popud otce pokusil postřílet celou rodinu svého strýce, jelikož chtěli získat jejich pracně vydělané úspory. Případu se také věnuje reportáž na ČT24 (Reportéři ČT připomínají rodinný masakr na Šumavě). V druhé kapitole zase mladý voják zmasakruje sekerou rodinu na Karlovarsku, pro kterou kdysi pracoval. Motiv? Pomsta za vyhazov a potřeba získat peníze. O tomto případu lze například nalézt článek na portálu idnes.cz (“Bestie v uniformě” vyvraždila před 90 lety západočeskou samotu).
Mezinárodní “nádech” pak mají kauzy popsané v kapitolách Jackův výlet do Čech nebo Svatební cesta bez zpáteční jízdenky, která popisuje vraždu Margity Vörösmartyové, která byla ve své době (v roce 1926) přetřásána také mnoha zahraničními novinami. Podle jednoho slovenského média to bylo dokonce srovnatelné s mediálním ohlasem vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky. Celá kauza byla v roce 1988 zfilmována Československou televizí v podobě dvoudílné inscenace Proces s vrahy Martynové.
Ale najdeme tu i kapitoly věnující se případům, které možná nebyly tak „mediálně“ proslulé, ale zato jsou poměrně smutné. Popisující totiž vraždy z odsouzeníhodných pohnutek, díky nimž byly naprosto zbytečně zmařené lidské životy. To je případ kapitol Noc lásky a temného stínu nebo Rodinné slavnosti paní Ireny, která má až lehce bizarní nádech.
Deset případů sepsaných Romanem Cílkem dokazuje, že se sice v minulosti stávaly vraždy typické pro svou dobu (všichni dobře známe zabíjení podnikatelů v devadesátých letech), nicméně sáhnout na život bližních a sprovodit je ze světa bez jediné špetky lítosti nebyl problém ani na konci minulého století, ani třeba v jeho dvacátých letech. Sbírka je sepsaná vyváženě, fakta doplňují podněty k zamyšlení, to vše obaluje vhodně použitá umělecká forma. Díky tomu tahle kniha může být dalším zajímavým titulem pro ty, kteří se zajímají o naší kriminální historii.
Text: Roman Cílek (2015)
Vydáno: Nakladatelství Epocha s.r.o. (2020)
360 stran
