Poslední týden před letními prázdninami se v pražské kavárně a čajovně U božího mlýna uskutečnil 56. literární večer z cyklu Slova mají křídla. Mimo jiné na něm byla předána ocenění za druhé a třetí místo v Ceně Jiřího Marka za nejlepší knihy detektivního žánru roku 2017. Druhé místo patří knize Smrt ve zlaté kleci, jejíž autoři – Martina Frühaufová a Daniel Weber – se večera zúčastnili.
Oficiální vyhlášení cen proběhlo spolu s vyhlášením cen Havran (za nejlepší detektivní povídku) již 19. června v pražském Muzeu Policie ČR, ale ne všichni ocenění autoři se mohli dostavit. Na literární večer dorazila spisovatelka sci-fi žánru Julie Nováková, která v zastoupení Viléma Křížka převzala ocenění za první místo, jenž patří titulu Smrt má vůni inkoustu. Martina Frühaufová a Daniel Weber napsali společně příběh o jednom plánu, jak se zbavit manžela. Detektivce Smrt ve zlaté kleci nechybí vtip a nadhled, přitom je zajímavý a čtivý i jako detektivka. Místy jde dokonce o příběh s prvky jisté romantiky, a proto mu záslužně připadlo druhé míst.
Jména obou autorů jsou pseudonymy – pod Martinou Frühaufovou se „skrývá“ Marie Formáčková, publicistka a novinářka, mimo jiné svého času také šéfredaktorka časopisu Vlasta. Daniel Weber je zase pseudonym spisovatele Zdeňka Jarchovského, který je mimo jiné autorem tři roky starého titulu Deník udavače, kromě toho přispívá do sbírek detektivních povídek.
Zvolení pseudonymů byl prý nápad nakladatelství XYZ, kterému se jejich běžná jména pro společnou tvorbu zdála až příliš obyčejná. Oba autoři před časem vydali román pro ženy Hledání bodu G, takže na literárním večeru tak trochu žertovali o tom, že alespoň jejich rodiny nevědí, že napsali román s příchutí erotiky („Co by si děti pomyslely“). Zdeněk Jarchovský uvedl, že se o tom sice později dověděly, ale Marie Formáčková tvrdí, že její děti o tom nevědí dodnes. Sama si nicméně zvolila pseudonym, který zachovává její iniciály.
Autoři nejsou manželé ani pár, pouze spolužáci z vysoké školy. Námět na jejich společnou druhou knihu vzešel od Zdeňka Jarchovského. Původně se ale mělo jednat o filmový scénář pro režiséra Zdeňka Trošku, který se chtěl pustit do natáčení detektivky. Nakonec od tohoto záměru ustoupil a příběh se tak přetavil z filmového scénáře do knižní podoby. Zdeněk Jarchovský se zmínil, že původně měla mít kniha ještě nějakých padesát stránek navíc a skončit (pro jednu z hlavních hrdinek) poněkud jinak. Řekněme více v duchu černého humoru…
Smrt ve zlaté kleci je vyprávěna z pohledu několika postav. Některé kratší a víceméně pouze spojovací kapitoly jsou vyprávěny ve třetí osobě. Autoři se při psaní neviděli a pracovali odděleně. Rozdělili si mužské a ženské postavy (Jarchovský: „Marie neví, jak to vypadá v posilovně a já zase nevím, jak to vypadá v salónu krásy“) a psali střídavě tak, že jeden den napsal jeden autor svoji část, poslal ji e-mailem druhému, který další den dopsal tu „svou“ část a poslal zpět. A tak dále. Kniha prý vznikla za poměrně krátkou dobu, nicméně po většinu času ani jeden neměl jasno v tom, jak příběh dopadne.
Příznivý dojem z obou velice sympatických autorů ještě umocnila hudební vsuvka, o kterou se na folkové banjo postaral Zdeněk Jarchovský. Nechyběla ani čtená ukázka z knihy, okořeněná vtipnými poznámkami obou autorů. Nezbývá než doufat, že se brzy pustí do další knihy a že bude nejméně vtipná, ale i z detektivního hlediska stejně dobrá, jako jejich „stříbrná Zlatá klec“.
