Vůbec první detektivku všech dob čte na audioknize z produkce vydavatelství Supraphon Jiří Langmajer.
Právě v končícím roce 2011 oslavila detektivka bez velkých cavyků 170. narozeniny. V dubnu 1841 totiž Edgar Allan Poe v časopise Graham’s Lady’s and Gentleman’s Magazine publikoval povídku Vraždy v ulici Morgue.
V literatuře se samozřejmě vraždilo už předtím, od Bible přes Shakespeara po další díla, která mají v rámci škatulkování literatury nálepku „kvalitní čtení“. Ale právě Vraždy v ulici Morgue jsou považovány za první detektivku.
A nejsou důležité jen kvůli zmíněnému škatulkování, už v téhle povídce najdeme několik momentů později mnohokrát variovaných v dalších a dalších příbězích dalších a dalších autorů.
Příběh brutální vraždy matky a dcery vypráví v první osobě bezejmenný vypravěč probírající tento pařížský zločin s Augustem Dupinem, hrdinou dalších dvou Poeových povídek. Geniální detektiv-amatér je ten, který celou záhadu nakonec od stolu vyřeší. Vypravěč v úvodu hrdinu charakterizuje a věřím, že jsem nebyl jediný, kdo si v tu chvíli okamžitě vzpomněl na Watsonovy charakteristiky Sherlocka Holmese, kdy jsou role jasně dány: ten, který příběh vypráví a jen žasně a obdivuje, a ten, který dedukuje, přičemž je zároveň mezi oběma muži přátelství. Ve správnou chvíli například první Velký detektiv poznamená, že je třeba hledat námořníka, a samozřejmě tuhle pro laika zcela nepochopitelnou poznámku dokáže vysvětlit.
Zločin je o to záhadnější, že byl spáchán v zamčeném pokoji, což je odnož žánru později hojně rozvíjená především Johnem Dicksonem Carrem.
V podání Jiřího Langmajera na audioknize je detektivka rozdělena do pěti kapitol, stop pojmenovaných August Dupin se představuje (5:49); Pozoruhodná vražda (18:15), v níž je případ představován na základě novinových článků; Pátrání na vlastní pěst (6:29); Dedukce (34:35), ve které Dupin komentuje fakta případ; a konečně Rozuzlení (13:27), kdy je zdánlivě nerozluštitelná záhada rozřešena.
Už názvy kapitol dobře ukazují, že klasický detektivní příběh, kdy je řešení odhaleno na základě odkrývaných stop, má svou určitou stavbu, která se dá různě variovat, ale je daná. Ač třeba v Poeově zakladatelském podání pro dnešní posluchače-čtenáře je tempo poněkud pomalejší, vyprávění Jiřího Langmajera nenudí. Je svižný, Dupin v jeho ztvárnění působí sebevědomě, ale Langmajer dokáže být i správně dramatický. Vyprávění mezi jednotlivými kapitolami i v rámci nich dělí hudba neuvedeného autora, občas i ve francouzském stylu či korespondující s děsivostí zločinu.
Oproti několikahodinovým audioknihám, kdy se jedná o načtení celého románu — včetně tak dlouhých titulů, jako je například první díl Larssonova Milénia — na Vraždy v ulici Morgue stačí necelých 80 minut a poslech se tedy dá zvládnout během jednoho večera.
Audiokniha, vydaná v roce 2010, obsahuje kromě zvukové stopy s vyprávěním také PDF soubor pro spuštění v počítači. V něm najdeme textAnalytická metoda Augusta Dupina obsahující bez jakéhokoliv vysvětlení na audioknize vynechanou pasáž z povídky. Bonus je to milý, ale přece jen by si zasloužil bližší vysvětlení. Záhadně též může pro posluchače působit text na papírové krabičce-bookletu CD. Zde jsou totiž v Langamejerově vyprávění opět vynechané části: úvodní motto povídky (Sir Thomas Browne ve svém pojednání o popelnicích) a obecný úvod pojednávající o analytických schopnostech.
Plusové body zato patří titulní straně CD (fotografie výše) obsahující původní ilustraci Václava Sivka z knižního vydáno v roce 1964.
Komu by nestačily Vraždy v ulici Morgue v této podobě, může sáhnout rovněž po CD konkurenčního Radioservisu, které obsahuje kromě dramatizace tohoto příběhu také čtenou povídku Vrah jsi ty.
Vydal Supraphnon roku 2010, čte Jiří Langmajer, překlad Jiří Schwarz, celková délka 79 minut.
