Povolání středoškolské profesorky vyměnila za vyšetřovatelku u policie. Byla na stáži v USA i v Kanadě, zpovídala orlické vrahy. Vše zachytila v literární prvotině, kterou před pár dny představila veřejnosti.
Beseda spojená se křtem knihy a autogramiádou se konala v pražské Kavárně Činoherního klubu. Už jsem tu zažil několik podobných akcí, kde bylo pár lidí. Tentokrát ale bylo téměř „vyprodáno“. I přes dusno a horko v kavárně se autorka mohla těšit velkému zájmu ze strany kolegů, přátel, rodiny a zájemců o dobrou biografickou knihu.
V kavárně už tedy moc míst nebylo, zabral jsem jedno z posledních u většího stolu u okna. U něj už seděli nebo k němu po pár minutách dorazili, jak jsem vzápětí zjistil, samí staří ostřílení kriminalisté. Když jsme se představili s bývalým vyšetřovatelem Josefem Douchou, malinko přivřel oči a zopakoval moje příjmení. Možná si už ze zvyku přehrával v hlavě, jestli mu to jméno něco neříká.
I přes knihu na vážné téma beseda začala úsměvně. Novinář a moderátor Michael Rozsypal se Jiřiny Hofmanové zeptal, jak si vůči ní stojí rodina, když by chtěli před zkušenou vyšetřovatelkou něco zatajit. Prý se bát nemusí, vyšetřovatelské schopnosti doma neuplatňuje. Podotkla však, že coby vyšetřovatelce se jí při výsleších hodila předchozí pedagogická praxe. V něčem jsou prý zločinci stejní jako studenti, také se vymlouvají a vymýšlejí si příběhy. Je tedy nutno umět se správně ptát.
U kolegů proslula nezvyklou empatií k vyslýchaným zločincům. Pozůstalým po jejich obětech by se to mohlo zdát přinejmenším zvláštní, ale přinášelo to výsledky. Jiřina Hofmanová vždy byla přesvědčená, že i nejtěžší zločinci daleko lépe spolupracují, chová-li se k nim vyšetřovatel jako k lidem a zajímá se o jejich pohnutky. Ostatně tak přistupovala i ke studentům, chovala se k nim jako k dospělým a vykala jim. Než začala pracovat u policie, kromě profese učitelky dělala ještě několik dalších zaměstnání a práce se nebála. Mimo jiné dělala tři roky přidavače zedníkům na stavbě. Jako kriminalistka tím pádem před pachateli ze sebe nedělala primadonu a mockrát se jí to vyplatilo. Svým lidovým přístupem si k pachatelům snadněji otevřela cestu k jejich myšlení. Proto její kniha nese název Myšlenky zločince…
Beseda se točila především kolem autorčině podílu na vyšetřování tzv. Orlických vražd, jak se sama setkala s některými z jejich aktérů, k tomu ona sama přidala pár osobních zkušeností. Kupodivu se nedostalo na stáž v USA (na Jednotce behaviorální analýzy Akademie FBI v Quanticu) ani u Kanadské královské jízdní policie. Místo toho se debata stočila ještě na zavedení natáčení rekonstrukce na místě činu více kamerami, zásluze autorky na prosazování nových postupů při objasňování zločinů nebo na dvojsečné (nebo spíše negativní) vztahy policie s médii. Jiřina Hofmanová několikrát zdůraznila, že všechny zásluhy, o kterých je na besedě řeč, nejsou jen její, ale celého týmu kriminalistů.
První z kmotrů knihy, režisér Jiří Svoboda, vyzdvihl vynikající spolupráci s Jiřinou Hofmanovou při přípravě svého proslulého filmu Sametoví vrazi, který pojednává právě o Orlických vraždách. Ocenil její lidskost a odlišnost od ostatních kriminalistů a podotkl, že je dobře, že u policie nejsou jen „technici“. I druhý kmotr, spisovatel a investigativní reportér Josef Klíma si spolupráci pochvaloval. Připomněl, že s devadesátými lety se rodily nové typy zločinů a zločinců a Jiřina Hofmanová s nimi dokázala držet krok.
Celá beseda navzdory horkému vzduchu v kavárně příjemně a rychle utekla. Dozvěděli jsme se pár zajímavostí z autorčina osobního i profesního života, došlo na slova kmotrů i vyzdvižení někdejší spolupráce s přítomnými emeritními vyšetřovateli. Po besedě následoval obvyklý křest (dnes už s obvyklou praxí nepolévat knihy sektem) završený autogramiádou. Tím oficiální část akce skončila, ale hosté si měli s autorkou ještě dlouho o čem povídat. Přejme knize, ať se dobře prodává, a především ať se čtenářům líbí tak, že i oni si o ní budou dlouho povídat.
