Těsně před vypuknutím letních prázdnin dostali fanoušci britských thrillerů dárek. Do Prahy přijela osobně pokřtít knihu Temné říční proudy sama její autorka Sharon J. Bolton. Jedná se o čtvrtý česky vydaný román s hlavní hrdinkou Lacey Flintovou. Beseda spojená se křtem knihy proběhla 26. června v pražském obchodě Knihy Dobrovský na Václavském náměstí.
Besedu uváděla moderátorka Hanka Koutná a na „Krauzovsky“ červené křeslo usedla s autorkou tlumočnice Irena Vičarová. Akci zorganizovalo ostravské nakladatelství Domino, které všechny autorčiny knihy v Česku vydává. Besedy se zúčastnila také majitelka nakladatelství Karin Lednická.
Sympaticky vystupující spisovatelka nepostrádala typicky britský suchý humor a vystupovala velmi skromně. Příchozím, z nichž čtenářky tvořily drtivou většinu, prozradila, že sama dlouho netušila, že se v ní skrývá nějaký literární talent. To se změnilo až jednoho dne, kdy obědvala s novinářem, který ji pověděl o literární soutěži. Za uveřejnění příspěvku byl slušný honorář. Řekla si, že to zkusí také, vlezla si s notebookem do postele a zjistila, že by jí psaní kupodivu šlo. Suše však dodala, že jí tehdy nic nevytiskli, což bylo možná z dnešního pohledu a její zálibě v temných thrillerech dobře, protože by to množná změnilo žánr tehdejší soutěže.
Původně dokonce chtěla být tanečnicí nebo herečkou. Dnes přiznává, že je spíše introvertní a psaní o samotě jí vyhovuje nejlépe. Nemá k tomu přitom žádné rituály. Velkou část své prvotiny Obětina dokonce napsala v autě, když vozila syna do školy a dlouho na něj čekala. Popíjela při tom litry kávy a chtělo se jí na záchod, což prý ji tak frustrovalo, že se to odrazilo i v některých dramatičtějších scénách. Ani dnes nemá pevně stanovený rozvrh, píše maximálně tři hodiny denně, pak už cítí, že kvalita psaní prudce klesá.
K dnešku má na svém kontě čtrnáct titulů. Ty zahrnují dvě krátké povídky, a především proslulou sérii s mladou policejní vyšetřovatelkou Lacey Flintovou. Z ní už vyšlo v Británii šest románů, včetně jedné ze zmíněných krátkých povídek (If Snow Hadn’t Fallen), která česky nevyšla, a „doplňkové knihy“ (Here Be Dragons). Ta by u nás měla vyjít na podzim a autorka se v ní věnuje další důležité postavě ze série s Lacey, seržantu Marku Joesburymu. Čtenáři ho tentokrát doprovázejí na jeho tajné misi.
V česku nicméně zatím vyšly čtyři tituly s Lacey Flintovou a dva samostatné romány (Obětina, Má ji rád, nemá ji rád). Jak uvedla Karin Lednická, rozhodně chtějí s vydáváním knih S. J. Bolton pokračovat. Autorku objevila úplně náhodou přímo majitelka nakladatelství, při svých toulkách po londýnských knihkupectvích. Hledala tehdy nějakou dobrou britskou detektivku, která by se odehrávala v Londýně.
Navzdory některým poplašným zprávám, že chce autorka sérii s oblíbenou vyšetřovatelkou ukončit, to ona sama uvedla na pravou míru. Určitě by ráda napsala ještě další román, přičemž hluboce toužebný povzdech v přítomných čtenářkách vyvolala věta, jíž prý končí příběh s Markem Joesburym: „Lacey, vezmeš si mě?“. Kdo čte autorčiny romány pravidelně, jistě ví, že narážím na zatím platonických vztah Lacey a Joesburyho. Další kniha by se tedy měla dokonce točit kolem Laceyiny svatby… Na to si ovšem musíme ještě počkat.
Sharon J. Bolton (to prostřední „J“ prý nic neznamená) se čtenářům svěřila, že pro aktuální česky vydaný román našla inspiraci ze své někdejší práce pro organizaci starající se o Temži. Tehdy měla k dispozici mapy kanálů a stok, takže dlouho toužila napsat knihu, v níž by řeka hrála hlavní roli. To se jí povedlo právě až s Temnými říčními proudy. Podobně jako Lacey si prý v Temži také zaplavala, ale jen proto, že tehdy ještě netušila, jak je to nebezpečné.
Sama dává ve svých románech před scénami v kancelářích přednost prostředí, kde se něco děje, které je něčím zajímavé a hlavně tajemné. Takovým ideálním prostředím jsou pro ni třeba odlehlé britské ostrovy (na jedněch takových se odehrává i Obětina). Když tu večer přestanou létat letadla a plavit se lodě, stává se z nich poměrně strašidelné prostředí.
Na otázku, proč si zvolila za hlavní postavu ženu, suše kontrovala, že měla jen dvě možnosti – buď si vybrat muže, nebo ženu. Vážněji už pak dodala, že je pro ni jednodušší dívat se na svět ženským pohledem, navíc šedesát až sedmdesát procent čtenářů tvoří ženy. Ty si rády čtou o silných ženských charakterech, které jsou podle autorky flexibilnější než muži – dokáží se bát, být vystrašené, ale jindy zase velmi silné. Zajímá ji také pohled z pozice dítěte (což se projevilo v románu Tak to je, tak to bude).
Sharon je velkou fanynkou Stephena Kinga. Obdivuje jeho fenomenální představivost, ale sama by prý v podobném duchu psát nemohla. O mistrovi hororů soudí, že má jednu velkou výhodu, takového „univerzálního žolíka“, díky čemuž se může v ději z lecčeho vykroutit. Ale ona sama musí všechno vysvětlit.
V Praze nebyla poprvé – navštívila ji už v roce 1992 a poté ještě před zhruba osmnácti lety. Na rozdíl od mnohých jiných zahraničních spisovatelů, kteří většinou metropolí jen prolétnou, měla dokonce čas na procházku centrem města. Podle ní je to nejhezčí město v Evropě, jehož centrum se navíc – v dobrém slova smyslu – příliš nemění. Při procházce po Pražském hradě a Zlaté uličce ji dokonce napadl jistý motiv, na kterém už začala pracovat. Je však zbytečné očekávat, že by se některá z jejích příštích knih odehrávala v Praze (jak si v tomto často dělají čtenáři na podobných besedách naději). Prý by to ráda udělala (jak jinak), nicméně pro místo děje ji inspirují lokality, kde hledá nějakou temnotu nebo špatnost pod povrchem. Praha prý je na temný příběh příliš krásná (někdo jí na to odpověděl, že takový tunel Blanka je dost hororové místo; kupodivu o něm autorka už slyšela).
Kromě zmíněného příběhu s Lacey Flintovou nyní Sharon pracuje na trilogii, která se bude odehrávat na severozápadě Velké Británie, které je dostatečně temné, protože se zdá, že se tam rodí sérioví vrazi.
Příjemné povídání zakončil tradiční křest knihy a následná autogramiáda. Díky nakladatelství Domino jsem měl možnost ještě spolu s několika dalšími recenzentkami si s autorkou další hodinu povídat u malého pohoštění. Kromě několika zajímavostí, které už by se sem nevešly, jsem se přesvědčil, že jsou stále ještě autoři, jimž úspěch nestoupne do hlavy a dokáží být naprosto normální a milí, přestože podobných akcí jistě absolvují na svých propagačních cestách desítky. Těšme se proto na další Sharoniny romány. Věřím, že budou stejně dobré, jako ty dosavadní, a že tu autorka nebyla naposledy.
