Švédská spisovatelka Kristina Ohlssonová pokřtila 4. října během své krátké zastávky v Praze druhou knihu ze série August Strindberg, s názvem Ledoborec.
Když se řekne „severská detektivka“, většina z nás si asi představí „krvák“ plný rituálních vražd a psychopatů. Ale ve Skandinávii umí psát i detektivky s důrazem na atmosféru a mezilidské vztahy. Kdo četl nějakou detektivku od švédské spisovatelky Kristiny Ohlssonové, dá mi patrně za pravdu. Přesvědčit se o tom mohli i ti, kteří ve středeční podvečer dorazili do kavárny Božská Lahvice v pražské židovské čtvrti. Svou druhou knihu Ledoborec, ze série s Augustem Strindbergem, sem přijela během své krátké návštěvy metropole pokřtít sama autorka. Je to její druhá návštěva zde, poprvé tu byla v roce 2011.
Sympaticky komorní prostředí knihkupectví spojeného s kavárnou nabízí kromě posezení u kávy s pěknou knížkou také oddělenou místnost, která byla tentokrát vyhrazena besedě. Před začátkem jsem napočítal necelých třicet návštěvníků. Když nepočítám sebe a tlumočníka Martina Severina, zástupce švédské ambasády, tak tu kromě nás byli jen dva další mužští příchozí. A s největší pravděpodobností tvořili jen doprovod přítelkyním. Je vidět, že autorka svými detektivkami zřejmě oslovuje spíše něžné pohlaví.
Besedu moderovala Jitka Hanušová z Knihy Zlín, spolu s ní a s autorkou se o malé podium dělil zmíněný tlumočník a překladatelka Vendula Nováková. Opodál seděla herečka Diana Toniková, která v průběhu večera přečetla ukázku z knihy. Krátkou pasáž také ve své mateřštině přečetla i autorka.
Ti, kdo zavítali, se mohli dozvědět, že Kristina začala psát už v nějakých sedmi letech. Zprvu psala romantické příběhy, které však nikdy nedokončila. Později se dostala až k napínavým a dobrodružným příběhům. Jelikož si oblíbila mistra napětí Stephena Kinga, vzala si k srdci jeho krédo, že spisovatelé by měli psát o tom, co sami dobře znají a že by měli psát příběhy, které sami čtou. Jelikož Kristina v té době pracovala na policii a detektivky milovala, bylo jasné, kam se bude její literární kariéra ubírat. První detektivka, do které se pustila, byla zároveň prvním románem, který dotáhla do konce.
V roce 2020 napsala detektivní román Bouře, v němž poprvé představila čtenářům bývalého stockholmského finančníka Augusta Strindberga, který se uchýlí k zásadní životní změně a otevře si vetešnictví na malém městě. Proti své vůli se však stane takovým amatérským detektivem. V českém vydání kniha vyšla loni. Druhý díl atmosférických detektivek, jak je autorka sama nazývá, vyšel před pár dny. Dobrá zpráva pro příznivce téhle autorky je, že se už překládá třetí díl série, který by měl vyjít příští podzim. Kristina už rediguje čtvrtý díl a rozmýšlí si pátý. Sama říká, že bude pokračovat, dokud jí série bude připadat zábavná.
Psaní je autorčinou velkou vášní. S úsměvem říká, že se dostala do zvláštní situace. Dříve měla psaní jako koníčka a únik od nudného zaměstnání, teď se jí psaní stalo zaměstnáním, a tak potřebovala nějakého nového koníčka. Tím se stalo focení. Kromě toho ještě ráda cestuje a navštěvuje přátele v různých zemích.
Ve svých románech píše i o poměrně nepříjemných věcech jako je týrání žen. Podotýká, že statistiky jsou v tomto směru smutné a je jedno, jak je žena psychicky silná. Každá riskuje toxický stav, jelikož může trvat dlouho, než si uvědomí, že je týraná. Do této situace se podle autorky může dostat kdokoliv. Tenhle smutný jev je všude kolem nás, proto pro psaní nepotřebovala nějaké zvláštní rešerše. Utěšuje se však tím, že píše fikci a to, o čem píše ve svých románech, se ve skutečnosti nestalo.
Autorka také vysvětlila, proč si pro hlavní postavu téhle detektivní série zvolila stejné jméno, jaké nosil známý švédský novinář a spisovatel. Když postavu vytvářela, jméno August jí přišlo na mysl okamžitě. Pak si dlouho pohrávala s příjmením Strindberg, které se jí tím pádem neustále dralo do mysli, až ho v knize nechala. Předpokládala, že až knihu dopíše, jméno změní. Nakonec to neudělala. Prošlo to dokonce i v nakladatelství a už u toho zůstalo.
Překladatelka Vendula Nováková přidala svou zkušenost s prací na knize. Se stylem vyprávění se sžila, postavy ji baví a je to příjemná práce. Jako každá překladatelka i ona narazila na pověstný „překladatelský oříšek“. V románech se často objevuje pojem speciální chatky pro opravu lodí, pro kterou čeština nemá ekvivalentní výraz, a tak se s tím musela nějak popasovat. Autorka k tomu připojila svou zábavnou historku, kdy v jednom románu napsala, že někdo strčil mrtvolu do zadního kufru svého Porsche 911. Dlouho nikomu nedošlo, až jakémusi norskému překladateli, že tento proslulý sportovní vůz má vzadu motor…
V příjemně uvolněném prostředí se probralo ještě hodně témat. Přišla řeč na inspiraci příběhů autorčinou oblíbenou přímořskou vesničkou Hovenäset, psaní pro děti a jeho odlišnost od detektivek („je to kratší, ale zase mi děti nic neodpustí“) nebo dotaz, kde ráda píše („doma, v kanceláři, střízlivá, deset stran denně“). Po zhruba hodině byla beseda jako obvykle zakončena křtem a následnou autogramiádou. Oba tituly si zatím v čtenářském hodnocení na Databázi knih vedou velmi dobře, tak doufám, že se autorčiny knihy budou líbit i pánům.
