Český spisovatel fantastiky, který zaujal pentalogií Pragocalypsa, pokřtil ve druhé polovině června tohoto roku svou první detektivku. Nijak se přitom netajil tím, že by rád probořil hranice explicitnosti.
Jan Urban rád vymýšlel příběhy už od dětství. Nejprve se ale zaměřil na komiksovou tvorbu, beletrii se začal věnovat až později. Debutoval v ní dvěma hororovými povídkami Slibné rande a Stíny minulosti, které vyšly v roce 2011 v antologii Noční můry nespí. V témže roce začal pracovat na prvním dílu Pragocalypsy, v níž mísil žánr urban fantasy s magií a postapem (post-apokalyptické příběhy). Titul Strážci brány vyšel o tři roky později. V roce 2021 se na pultech knižních obchodů objevil poslední díl s názvem Soudný den. Zhruba ve stejné době se Urban začal věnovat novému cyklu Věčné mlhy. První díl této epické dark fantasy vyšel ještě týž rok.
Titul Hranice zvrhlosti o brutálních sériových vraždách v okolí Prahy je jeho první detektivkou. Úzkému okruhu čtenářů ji představil v komorním prostředí pražské kavárny Řehoř Samsa café bar & knihkupectví v úterý 20. června. Besedu zakončenou křtem knihy uváděl Martin Vopěnka, spisovatel a majitel nakladatelství Práh, které debut vydalo. Dalším kmotrem se stal bývalý kriminalista Martin Dvořák, který Urbanovi dělal odborného poradce.
Martin Vopěnka uvedl, že jejich nakladatelství nevydává detektivky často. Za vzor v tomto žánru považuje švédského investigativního novináře a spisovatele Stiega Larssona a jeho proslulou trilogii Milénium. Přítomným hostům se svěřil, že často přemýšlel o tom, jak se asi cítí obyvatelé skutečných lokalit, kde se příběhy trilogie odehrávají, a že by bylo zajímavé, kdyby někdo našel odvahu umístit podobné příběhy i do českých reálií.
S ním souhlasil i Martin Dvořák. Zmínil, že se některé scény Urbanova nového románu odehrávají v jinak půvabných lokalitách Křivoklátska nebo jižních Čech, takže by bylo zajímavé obejít konkrétní vesnice a zjistit, co si o příběhu myslí zdejší obyvatelé a jak jsou vyděšení. Pak už se přešlo na vážnější notu a Martin Dvořák blíže popsal svůj podíl poradce-profesionála, který dohlížel na autenticitu příběhu, o což ho pořádal sám autor. Oba se pak shodli na tom, že nemají v krimi příbězích rádi nesmysly často hraničícími se sci-fi, a to jak v knižních podáních, tak v televizních seriálech. Také nezapomněli zmínit nezanedbatelnou spolupráci s Lívií Hlavačkovou, která vystudovala obor patologie a soudního lékařství a dnes je také spisovatelkou. Autorovi poskytla cenné rady a stala se předobrazem knižní soudní lékařky Vandy.
Autor se přítomným svěřil, že první verze byla mnohem kratší, k prodloužení příběhu došlo až po domluvě s vydavatelstvím. Svůj detektivní debut považuje za nejrychleji napsanou knihu. Napsal ji za relativně krátkou dobu, během čtyř až pěti měsíců (v současnosti pracuje jako copywriter, takže psal skoro každý večer a ve veškerém volném čase). Podle jeho vlastních slov to bylo díky tomu, že nedokáže psát nahodile a přemýšlet, o čem má být další kapitola. Musí mít v psaní systém a předem daný řád. Dnes je kromě obalu a skvěle napsané anotace také vděčný za ono prodloužení příběhu, protože se prý do knihy nakonec dostaly i věci, které tam zřejmě měly být už od počátku.
Martin Vopěnka se přiznal, že měl při prvním čtení knihy pochybnosti, zdali některé brutální scény nejsou přeci jen trochu za hranou. Nakonec ho ale bývalá manželka a též redaktorka přesvědčila o tom, že příběh má potenciál a měl by dostat šanci. Ohledně naturalistických scén dnes Vopěnka soudí, že by čtenářům mělo být ze zla na zvracení, je to pocit, který je ve čtenáři při čtení knihy vyvoláván oprávněně, jelikož by zlo mělo vyznít v plné nahotě. Podle něj je explicitnost v české krimi literatuře vzácná a stále tabuizovaná, takže proč se nepokusit ony hranice probořit a vyrovnat se mistrům v tomto žánru. Jan Urban k tomu navíc podotýká, že ve svých fantazy románech měl mnohem brutálnější scény, stejně tak jako je má spisovatel Chris Carter, ke kterému tak trochu vzhlíží.
Besedu nad knihou nakonec završila debata, o tom, kde vlastně jsou hranice zvrhlosti. Navzdory syrovému tématu se ale nesla v lehkém duchu. Martin Dvořák vypíchl fakt, který čtenáři knih o skutečných kriminálních příbězích dobře vědí, a to, že lidi nelze kategorizovat ve smyslu, že vrah musí vypadat jako vrah, slušný člověk jako bezúhonný občan a „úchyl“ jako deviant. Podle něj každý člověk má navíc v sobě potenci zabít.
V době besedy vyneslo devatenáct hodnotících čtenářů na Databázi knih románu prozatímní slušné hodnocení 83 %. Přejme tedy knize, aby se dobře prodávala a získávala jen dobrá hodnocení, protože navzdory brutálnímu příběhu je jeho autor sympatický a vlídný. Navíc zatím sbírá v drtivé většině příznivé kritiky. Recenzi titulu Hranice zvrhlosti vám přineseme v blízké době.
