1.
„Tato pistole,“ jal se Vorst přednášet, „střílí jedem.
Tento jed není příliš smrtící, ale zanechává stopy na celý život.
Je vstřikován do pokožky prudkostí nárazu. V třicíti vteřinách tuhne a pokud mi známo, není proti němu protijedu.“
„Aha.“
„A mou zvláště silnou stránkou, jak jste si již jistě povšiml, je křížení zárodkových kultur. V této pistoli je náboj mého nejnovějšího výtvoru – sloučenina odporné vyrážky s kožním malomocenstvím. Jediné vstřiknutí do vaší tváře by ji zbavilo trochy té zdravé, mužné snědosti, která,“ – a opět se chmurně usmál, „je vám takovým pomocníkem u dámského světa.“
„To všechno je velmi zajímavé,“ řekl Maine mrazivě, „ale mne to nezajímá!“
„Myslíte?“
2
Právě jsem citoval mírně zastaralý překlad Jaroslava Aclera a zároveň tím i z knihy Černý trojúhelník (Master Vorst), kterou dodal na český trh nakladatel jménem Jiří Novák už roku 1929 (v Praze). Docitoval jsem a ptám se: Všimli jste si té britskosti v dotyčném proslovu?
Já tedy ano. A pro J. Austina Smalla, který vydával své knížky pod pseudonymem Seamark, jest právě podobná anglickost „více než příznačnou“…
3.
Seamarkova díla měla ovšem kolísavou úroveň a já sám třeba vnímám jako typický příklad paraliteratury obzvlášť právě Černý trojúhelník, neboť… Takový Mstící paprsek (česky 1930) je doopravdy, ale doopravdy psán tak bravurně, že by zasluhoval i šanci být srovnáván s těmi nejchutnějšími plody Edgara Wallace, ba dokonce i Johna Buchana (opravdu kvalitního spisovatele, kterým byl ostatně v podstatě i Wallace). Šlo by to, nicméně… V románu Master Vorst jde rozhodně o méně.
Byť prý „o vše“…
4.
Jak to? Uvidíte! Sám titulní ČERNÝ TROJÚHELNÍK je sice de facto jakousi černou známkou – převzatou tedy až ze Stevensonova Ostrova pokladů – vylepšena je ale tato „známka“ tím způsobem, že obrazec i rovnou tráví.
Černá známka, promiňte, černý trojúhelník totiž obsahuje jed.
Ale věnujte teď, vážení, spolu se mnou pozornost i větám, kterými se mistr Small vcelku nenápadně distancoval od potenciální možnosti, že vlastně permanentně „plodí brak“…
„Zní to spíše jako šilingový krvák, než jako pravdivý říční příběh,“ podotýká zvesela jeden z jeho hrdinů o jistých (autorem zaznamenávaných) podivuhodných dobrodružstvích na Temži…
To praví… a… ona dobrodružství skutečně brzy i „šilingově“ přerostou svůj malý, takřka divadelní rámec a světe, div se, vypučí v div ne celosvětové ohrožení.
A ohrožení čím že?
Ano, JEDEM.
Jenže, ouha. Úklad je následkem autorova neumu naznačen jen vágně a nevěrohodně a podobně matně jako je vykreslen i sám ústřední padouch a zloduch.
„A že je kluzký?“ ptají se tady totiž na něj.
„Jako stín. Znáš tyhle noci na Temži!…
Míváme je většinou kolem listopadu, když mlha visí hustě jako bavlna a člověk nemůže říci, ozvalo-li se vrznutí vesla od jihu, severu, západu či východu. To pak vidíš člunky míhající se ve valících se mračnech mlhy jako malá, podlouhlá strašidla. Nuže, a podobné ovzduší kolem sebe šíří tenhle ďábel.
5.
Tolik tedy úvodem ke knize Černý trojúhelník. Ale co pan Seamark sám? Byl to taky „ďábel“ v lidské podobě? Ano. Rozhodně!
A taky u nás je znám z dlouhé řady románů jako Záhada záhad (1928), Pavouk (1929), Peggy (1931), Nepřítel lásky (1931), Muž, kterého nemohli zatknout (1931), Valtinské démanty (1931), Vyzvědač č. 3, Šest mlčících atd. atd… A já sám nejsem na Seamarka až takový expert, nicméně vedle Mstícího paprsku pokládám za jeho vůbec nejlepší knihu Žlutého pašeráka (1930). To je sice pravda, mnohdy však stejně musím nadávat, protože… Jinak vcelku milý a čtivý „mistr Small“ svůj charakteristicky odtažitý styl dovádí sem tam až k vyloženě přepjaté nabubřelosti, abych tak řekl, a to hlavně když ho záludně přistihneme při až přílišně chlubném vyvyšování vlastního díla.
Konkrétně? V Černém trojúhelníku se dočteme, že je to kniha o vůbec největším boji v letopisech zločinu, o mamutí válce, která byla vybojována až k nelítostnému konci za všedními výjevy londýnského života a…
A navíc je až příliš patrno, nakolik se (jinak ctihodný) Seamark pokoušel navodit (a dělá to věru že zoufale) atmosféru daleko lepších knih Saxe Rohmera o doktorovi Fu-Manchu.
6.
Snaží se, seč může, ale marně. I tak ale čtu s jistým uznáním (a pousmáním):
„Tento nápor z Východu je tak promyšlen, že tak ubohé překážky jako Scotland Yard smete s povrchu zemského…
„A kdo je to?“ vyzvídal Hollis.
„Ďábel v lidské podobě,“ odtušil Maine. „Muž s mozkem nestvůry. Přemýšlí v buňkách, mluví v bacilech a zachází se séry jako kuchařka s těstem. Ve své zběsilosti se odvážil doslova vyhlásit válku celému národu a má v úmyslu nakazit jedem všechny zásoby potravin. Některá neznámá východní mocnost ho přitom podporuje penězi. Ano, to je Jaan Vorst, Rozsévač smrti. Člověk s počestným jménem Holanďana, ale s duší nevýslovně podlého Orientálce.“
7.
Uf! A tolik tedy další typický rasismus své doby (nejen předhitlerovské) a tolik tedy i typická „kletba z Východu“, tedy aspoň ve Smallově britském podání (z českých brakových luhů a hájů ji taky známe, že…).
Ale nechme toho – raději – a já pro naše vzpamatování se raději ihned ocituji něco veskrze vznosnějšího.
Nejlépe pak slova, kterými tu velmi hezká hrdinka (zdravím, Sandro) obdaří úhlavního reka, a to hned při jejich prvním setkání.
„Ach, jste stvořen pro slávu! Celý váš zjev dýchá vůdcovskými schopnostmi! Nemohl byste jít s davem ani jedinou míli.“
„Nuže, jmenuji se Kellard Maine,“ odpověděl.
A nezlobte se na mne, ale tím taky už pro dnešek píši za celým slavným Seamarkem tečku!
