Po deseti letech se policistovi naskýtá příležitost nejen pomstít kamarádovu smrt, ale i získat vytouženou práci v prestižní pátrací jednotce. Jenže život se mu rozpadá pod rukama a ukrajinská mafie posílá do Česka nájemného vraha. Další český pokus o netradiční thriller.
Jaroslav Jelínek se svým parťákem Lukášem Aušem chtějí při běžné silniční kontrole zastavit luxusní vozidlo. Řidič však nereaguje a hlídce ujíždí. Po krátké honičce zastavuje na opuštěném místě a začne na posádku policejního vozu střílet. Během přestřelky se řidiči opět podaří ujet, Lukáš však na místě umírá…
I po deseti letech od této události se Jaroslav utápí v alkoholu a lítosti. Jeho manželka Martina už s ním ztrácí trpělivost. Jaroslav zanedbává jejich dvě dospívající děti i ji samotnou, takže začíná uvažovat o rozvodu. Když Jaroslav nasměruje policii na Dimitrije Ivanova, šéfa ukrajinské mafie v Česku, který je zároveň bratrem Lukášova vraha, dostane nabídku pracovat v Oddělení cíleného pátrání, kterému se přezdívá Lovci lebek. Po tom Jaroslav vždycky toužil a navíc v tom vidí příležitost, jak se pomstít vrahovi kolegy a kamaráda, čerstvě propuštěnému z vězení. Otázkou však je, jestli zvládne vlastní démony v podobě nezodpovědnosti a nadměrného pití
Autorka Hana Hindráková (narozena 1982) je především cestovatelkou, která navštívila řadu zemí, přičemž hlavním objektem jejího zájmu je Keňa, v níž byla hned několikrát. Afrického kontinentu se také týkají její cestopisné knihy a romány, které se zde odehrávají. Lovci lebek jsou její thrillerovou prvotinou.
U každého románu, který se pojetím nebo prostředím vymyká běžným českým detektivkám a sahá po žánru, ve kterém dosud dominovali američtí nebo západoevropští autoři, je veliké riziko neúspěchu, stejně jako ve filmu pokus o český akční thriller. Bohužel mám obavu, že tohle riziko neustál ani román Lovci lebek.
Pojďme se podívat, proč se to nepovedlo.
Na úvod srovnám knihu s televizí… Řada českých televizních seriálů se sice odehrává v atraktivních prostředích, která ale bohužel většinou slouží jen jako papírová kulisa, před níž se odehrávají typické rošády „každý s každým“. Pak je jedno, jestli se třináct nebo třeba dvě stě padesát osm dílů odehrává v gynekologické ordinaci, svatební agentuře, říční hospodě nebo v bohaté podnikatelské rodině. Stejně to vše slouží ke stále stejnému ději, do nějž se musí zamíchat rodičovskými problémy trpící mládež, nečekané úmrtí, alkoholismus, nevěra nebo neopětovaná láska.
S Lovci lebek je to podobné – slibný potenciál zajímavého prostředí je využíván se stejně nízkým efektem jako v televizních seriálech. Namísto šokování čtenářů průnikem do plzeňského nebo pražského podsvětí jsme svědky únavné, už stokrát omleté zápletky otce alkoholika, který má dluhy, nemá čas na své děti, nemá čas na svou ženu a pak se diví, když dotyčná požádá o rozvod (nicméně ani postava „Martinky“ mi zrovna dvakrát sympatická nebyla). Tohle téma už bylo mnohokrát zpracováno mnohem lépe, především v psychologických románech. Že je ale možné spojit tento žánr s detektivkou nebo thrillerem, dokázala například Karin Slaughter v brilantním románu Krásný holky nebo Jenny Milchman v námi nedávno recenzovaném titulu Když padne noc.
Zarážející je, že autorka román psala společně s Jiřím Johánkem, který podle přebalu knihy sloužil v západočeském a Plzeňském kraji (zřejmě proto se většina příběhu odehrává právě v těchto dvou krajích). Člověk by tedy očekával detaily z policejní práce, tak jak je do svých románů zahrnuje třeba Dominik Dán nebo alespoň spisovatelé, kteří u policie sice nikdy nesloužili, ale její postupy znali (či znají) dokonale (Ed McBain, Jeffery Deaver a mnozí další). V tomto románu se však o jistě zajímavé práci speciální pátrací jednotky nedozvíme téměř nic. Jak jsou organizovány, jak postupují, jaké mají její členové problémy nebo jak smýšlejí. To málo, co se v „Lovcích“ policejní práce týká, by dokázal odkoukat každý, kdo jen trochu sleduje kriminálky třeba na Nově.
Příběh z prostředí zásahových jednotek vyvolá nejspíš ve většině čtenářů představu akce spojenou s odkrýváním korupce a špíny. Něco ve stylu dřívějších románů Pavla Frýborta, který se proslavil svým Vekslákem, a ani v dalších titulech si příliš nebral servítky. Nebo románů zmíněného Dominka Dána. Či alespoň příběhu podobného ladění, jako byly televizní seriály Expozitura či Atentát. S moderní dynamickou zápletkou, jež ukazuje rozlezlé zločinecké podsvětí, ve kterém operují mafie všech možných národností. Když už nic, tak alespoň něco ve stylu románu pro fanoušky střelných zbraní či taktických operací, jako byl například Snadný terč. Místo toho tu máme jen obraz člověka, kterému se sice rozpadá život pod rukama, ale který je nám víceméně lhostejný…
Většina příběhu je odvyprávěna s chladným odstupem a velice povrchně, bez větší hloubky a citové angažovanosti – to se týká hlavně krimi zápletky, postavě Jaroslava je věnováno více prostoru. Autorka (zřejmě pro zvýšení napětí) dělí knihu do krátkých kapitol, přičemž některé jsou opravdu hodně krátké, často jen na jednu stránku, se dvěma nebo třemi odstavci. Jsou tu dokonce takové, které mají třeba jen pět vět. V úvodu každé kapitoly nechybí popis místa děje, což trochu připomíná dokumentární styl hojně využívaný v současných kriminálních seriálech, české nevyjímaje. Jenže zatímco krátké kapitoly mohou u jiných autorů přispívat k většímu spádu děje a k napětí, tady to kvůli zmíněnému odstupu spisovatelské dvojice nefunguje. Sotva se začteme do kapitoly, už je naše pozornost přerušena začátkem nové a přesunem děje na jiné místo. Někdy to trochu připomíná sestřih nejdůležitějších momentů minulé epizody televizního seriálu.
Další problém je v tom, že v úvodu naznačená otázka pomsty je víceméně vyřešena během prvních pár stránek, a pak si čtenář začne klást otázku, o čem to vlastně bude dál. Aniž by navazoval nějaký další motiv, který by eventuálně dokázal, že ještě není konec, přichází zápletky bez ladu a skladu. Honíme vietnamského mafiána, ruského nájemného vraha nebo anglického pedofila. Tomu všemu autoři věnují vždy jen pár stránek a pak honem dál (speciálně zápletku kolem pedofila moc nechápu – proč tam vlastně byla?). Chladný popis jednotlivých událostí často stylem připomíná vynucené odpovědi na nějaký e-mail („Ahoj, ano, babička si u nás dala oběd a odjela odpoledním vlakem.“).
Je velká škoda, že se Lovci lebek mohly svézt na vlně současné obliby českých detektivních thrillerů, a třeba po Kopřivově Rychlopalbě nebo Renčínově Vězněné přinést do žánru zase něco nového. Obávám se však, že banální příběh muže „který měl své mouchy“ (řečeno slovy jedné z postav) na pozadí odbytého a odtažitým způsobem vyprávěného příběhu rychle zapadne v zapomnění.
Text: Hana Hindráková, Jiří Johánek (2016)
Vydáno: Grada Publishing, a. s. (2016)
224 stran
Přečtěte si ukázku z knihy.
