Pražské knihkupectví Neoluxor zve celkem často do svých prostor české i světové spisovatele na besedy spojené s autogramiádou, případně křtem nové knihy. Téměř po roce sem zavítal i známý a oblíbený český spisovatel, překladatel a redaktor Miloš Urban, aby zde svým fanouškům představil novou knihu Přišla z moře (vyšla na Velký knižní čtvrtek).
Ve svém předchozím titulu Praga Piccola se věnoval příběhu kolem vývoje a úspěchů automobilky značky Praga, který zasadil do časového intervalu mezi Rakouskem-Uherskem a druhou světovou válkou, přičemž barvitě vylíčil nejen soukromý život mladšího syna inženýra zmíněné automobilky, ale i spletité rodinné vztahy, společenské povinnosti a zábavu v tehdejší Praze.
V novém románu se Miloš Urban po Lordu Mordovi opět vrací k napětí. Děj (již třinácté knihy) umisťuje do jižní Anglie, kde se objevuje na pláži promrzlá dívka jen v bikinách a která zjevně vyšla z moře. Nikoho nepoznává a na nikoho nereaguje. Jediný, koho poznává, je český novinářský elév, který má o dívce napsat reportáž. Jenže právě to, že by ho dívka mohla znát, může stát mladíka život…
Na besedu s autorem přišlo zhruba třicet lidí. Začala téměř přesně ve stanovenou hodinu, ale na rozdíl od jiných akcí byla poměrně krátká. Besedu vedla moderátorka Radka Potměšilová. V úvodu se ujal slova sám Miloš Urban a přečetl úryvek z knihy.
Moderátorka poté vyzpovídala Miloše Urbana v rozhovoru, jehož téměř doslovný přepis vám nyní přinášíme.
Moderátorka: Z vašeho čtení to vypadá, že je vám Anglie velice blízká?
Miloš Urban: Je to zadřená tříska z dětství. Taková, která vám neustále připomíná, že někam jednou nohou patříte, ale nemůžete tam být. A tak se s touto třískou musíte pořád vyrovnávat a nosíte si ji v sobě a možná že právě jedním z nejlepších způsobů, jak se tady těch věcí (starých a trošku zlobivých) zbavit, je napsat nějaký příběh. A výsledkem těchto mých snah je i tahle knížka.
Mod.: Já jenom řeknu, že jste žil v Anglii jako dítě od osmi do jedenácti let a žil jste v Londýně. Děj své knížky jste neumístil do Londýna, ale do přímořského městečka, které právě evokuje tu starou dobrou Anglii. Byl to záměr?
MU: Byl to záměr v tom, že tahle knížka se vrací zpátky… já se v ní vracím zpátky. I když se odehrává v současnosti, tak svět přeci jenom by v ní měl plynout pomaleji a poklidněji. Čas by tam měl plynout pomaleji, jako ve starých detektivkách Agathy Christie a podobných autorů či autorek.
Ale myslím si, že dnešní Londýn je něco tak šíleného a neuchopitelného, a pro mě vlastně dneska i nepříjemného, že jsem pro příběh zvolil jiné místo. Je to přímořské letovisko, které není nijak zvlášť známé, ale je nesmírně malebné. A má bílé útesy podobné jako Dover a i tam se může stát zločin. Nějaká ta vražda… Právě k něčemu takovému se můj hrdina přichomýtne.
Mod.: Vy jste se v některých svých předchozích knihách příliš nerozpakoval nad počtem mrtvol, které se na stránkách jen vršily. A teď pouze jedna stará dobrá vraždička? Co to?
MU: Řekněme, že to je možná ústup od předem dobytých pozic, ale také možná určité znechucení nad určitým klišé, kterým žánr detektivní a kriminální prochází. Mě vždycky baví si s žánry spíš hrát, a proto pokud severští a také angličtí současní autoři nechávají mezi sebou vyvražďovat celé rodiny a rodinné klany, tak mě se zdálo právě dobré zatroubit na ústup a udělat pořádně, ale pořádně tuhle „vraždičku“ jenom jednu.
Mod.: Hlavní hrdina téhle knížky je novinář — vy nemáte rád policisty?
MU: No, já nemám moc rád ani novináře, ale policisty nechci dávat jako hrdiny do svých knížek, protože mě připadají příliš jednorozměrní, příliš orientovaní na to, aby vyřešili případ a potom mohli jít domů, i když si to často odnášejí s sebou. Kdyžto právě tady ten novinář je člověk, pro kterého zločin, se kterým se setkává, představuje práh k vykročení v životě někam jinam.
Mod.: Mě zaujalo, že máte bratra-dvojče, a je to bývalý novinář. Předpokládám, že to dětství v Anglii jste strávili spolu. Dával jste mu číst tu knížku? Měl k ní nějaké připomínky?
MU: Bratr mi dokonce dělal redaktora téhle knížky – poprvé. Nevím, jestli naposled, ale zase tolik jsme se u toho nehádali. On právě proto, že pracoval v Mladé frontě DNES, tak mě řekněme mohl trošku poučovat a vysvětlit mi, jak to v novinách chodí a opravit mi články, které jsem samozřejmě napsal příliš literátsky a rozvláčně. On to tedy zestručnil a vysvětlil, jak funguje perex a podobné drobnosti a co má být vlastně meritum té zprávy. Takže to mi pomohlo.
Mod.: Jenom se zeptám, už jste dal rozhovor Karlovarskému deníku? Ten hlavní hrdina je totiž zaměstnaný v Karlovarském deníku a v té Anglii je na stáži v podobných regionálních novinách.
MU: Karlovarský deník ještě nezaklepal u mých dveří.
Mod.: Své knížky píšete v ich-formě. Daří se vám potom oddělit od sebe své literární postavy? Nebo s vámi zůstávají i v soukromí?
MU: Vždycky je to tak půl na půl. Já myslím, že spíš se nějak promítám trošku do nich. Ani ne tak, jaký jsem, ale jaký bych mohl být. Člověk vždycky má možnost volby a některé věci si možná v životě zapoví a třeba potom toho lituje. Proto má ty své příběhy a postavy, tam vlastně může rozvíjet některou ze svých možných životních cest, od kterých třeba raději ustoupil.
Například — možná se to v téhle knížce také trošičku odráží — mně byla kdysi dvakrát nabídnuta emigrace. Jednou na konci osmdesátých let, jednou na začátku devadesátých let. Do dvou různých zemí. Pokaždé jsem odmítl. Ale tady ten můj hrdina, jak uvidíte na konci, přece jen nějakým obdobným rozhodnutím také prochází.
Mod.: Stalo se vám někdy, že jste napsal literární postavu, do které jste se zamiloval? Protože hlavní hrdinka Přišla z moře je alespoň v prvních kapitolách velmi okouzlující.
MU: To mi právě říkal můj brácha, když to četl — že bych měl zkrátit popisy té dívky, že jsem zase do nějaký zabouchnutej, ale to není pravda. Tady v tom případě (smích) je to dívka fantazijní. A abych to tedy uvedl na správnou míru — ono to vychází ze skutečného případu, který ovšem nebyl kriminální, byla to taková novinářská senzace. Byl to případ tajemného německého mladíka, jak se objevil v Anglii na pláži a komunikoval přes klaviaturu piána a přes krásné obrázky, které kreslil. Ale vůbec nemluvil. Pak se ukázalo, že si udělal z lidí legraci, ale mě hrozně bavil motiv tajemné postavy na pláži. A k německým mladíkům zase nemám takový vztah jako k blondýnkám ve žlutých plavkách, proto je tady ta blondýnka.
Mod.: Pracujete v nakladatelství Argo jako redaktor a k vašim povinnostem nebo k vaší práci patří číst rukopisy. Nezávidíte někdy nějakou postavu nebo nějaký motiv jiným autorům? Nemáte nutkání si to třeba „vypůjčit“?
MU: Neřekl bych, že bych záviděl, ale někdy rozhodně mám uznání pro své kolegy, především právě z anglicky mluvících zemí, protože jsem anglista. Takže opravu musím uznat, že tam jsou skvělí autoři. Třeba mojí generace, střední generace, před kterými smekám a myslím, že jsou opravdu o dost lepší než já.
Mod.: Už máte rozmyšlenou další knihu?
MU: To je taková ta vděčná otázka, na kterou nerad odpovídám. Myslím, že teď jsem už dva náměty rozepsal a zahodil, takže ten třetí je teprve přede mnou, takže nemám.
Jelikož nikdo z přítomných čtenářů neměl žádný dotaz, přešlo se po rozhovoru rovnou k autogramiádě. Vše skončilo zhruba po třiceti minutách.
Foto: Richard Spitzer. Kompletní galerii z akce najdete na Facebooku.
