V knize devíti krátkých povídek z let 1938 – 1946 se setkáme s komisařem Maigretem v různých místech – v pařížských čtvrtích ne zrovna valné úrovně, na venkovské samotě, na nádraží u francouzsko-belgických hranic, v Bruselu… a samozřejmě také na nábřeží Zlatníků, pařížském sídle policie. Najdou se tu mrtvoly na lodi, mrtvola v kupé rychlíků z Varšavy do Paříže (taková „malá Vražda v Orient-expresu“, vyšetřuje smrt ženy, kterou asi otrávila její sestra nebo smrt zadluženého podnikatele a další zločiny.
Maigret je zvláštní vyšetřovatel a píše se to o tom často na přebalech knih. Pohybuje se v blízkosti místa činu nebo třeba v baru, kde jsou podezřelí, a nedá a nedá pokoj, dokud pachatele nedopadne, takže může svým způsobem tak trochu připomínat svého losangeleského kolegu v baloňáku. (Nebo spíše on Maigreta.) Jednou se dokonce komisař ve stejném vlakovém kupé vypraví s podezřelým a jeho milenkou z Paříže až do Bruselu. Skoro bych řekl, že právě na krátkých povídkách, kde je počet postav v příběhu přece jen menší, než kdyby šlo o román, se tahle Maigretova vlastnost projevuje nejvýrazněji.
Atmosféra barů, domů obětí a podezřelých a zkrátka vůbec místa děje sice dýchá více z románů, ale i na těchto krátkých povídkách se to Simenonovi povedlo. Stejně tak i v povídkách vystupují některé jeho obvyklé postavičky – lidé z barů, mladé dívky, které mají poměr se starším mužem v domě…
Tato povídková kniha je trochu jiný Maigret a trochu jiný Simenon než v románových příbězích pařížského komisaře. Nemůžu říct, že horší (povídky se dobře a rychle přečtou, zatímco maigretovské romány podlé mého někdy trochu nudí) nebo lepší (romány s Maigretem mají přece jen propracovanější zápletky).
Zvláštní je, že paní Maigretová se objevuje jen v jedné povídce a to pouze na samém začátku. I bez ní ale kniha potěšila.
Originál: Les nouvelles enqu?tes de Maigret
Překlad: Denisa Kerschová-Brosseau
Garamond, Praha 2008
