Dívíte se, že se jméno Michala Viewegha objevuje na webových stránkách Centrum DETEKTIVKY? Jeho román Případ nevěrné Kláry byl nominován na Cenu Jiřího Marka za nejlepší českou detektivku roku 2003, ve sbírce parodií Nové nápady laskavého čtenáře najdete povídku, v níž vystupuje soukromé očko drsné školy Phil Marlowe, autor plánuje napsat klasickou detektivku…
Cenu Jiřího Marka tehdy na jaře 2004 Michal Viewegh sice od českých detektivkářů nezískal, i tak jsem ale měl později možnost párkrát zaslechnout provolání typu On patří mezi nás, napsal přece Názory na vraždu…
Ten příběh je ostatně zajímavý ještě z jednoho důvodu, jedná se totiž o první publikovanou knihu Michala Viewegha (1990), i když v osmdesátých let již pubikoval různé povídky časopisecky.
A je tedy i novela Názory na vraždu opravdu detektivkou? Málo, malinko.
Útlá knížka se odehrává na Sázavě (nikoliv té vodáky oblíbené řece, ale městečku, kterým stejnojmenná řeka protéká). Z pohledu zdejšího učitele sledujeme příběh odehrávající se během každoroční pouti, během které je zavražděna jeho kolegyně, učitelka tělocviku Dana.
Vypravěč se vrací do minulosti, popisuje například, jak se Dana objevila na jejich škole, jak ho společně s kolegou zaujala. Trochu nezvykle může působit, když vypravěč (a nebudu ho ztotožnovat s Vieweghem) popisuje jednání druhých lidí, hlavně když se věnuje tomu, co osudné noci dělali. Není totiž obdařen jakýmsi božským okem, nemá přehled o tom, co všechno se stalo, pouze píše o tom, jaké kroky u té dané osoby očekává, co se mohlo stát, případně co se pak dozvěděl. Jeden příklad:
„Jakou cestou a jakými prostředky se sestry Cuřínovy dostaly přes matčin výslovný zákaz v noci na pouť, není známo, a tak se spokojme – vzhledem k tomu, že jde o epizodu vysloveně vedlejší – s poněkud romantickou verzí.“ (str. 40)
Právě rodina Cuřínových, kromě dcer ještě manželský pár, je v celém příběhu několikrát zmiňovaná, úplně bych se však vyhnul označení podezřelí. Více než sondou do duší jednotlivých postav a jejich potenciálních pohnutek k vraždě mladé Daniely, je totiž kniha spíše pohledem na způsob života a typy lidí na maloměstě osmdesátých let. Daniela je pro ně tak trochu zjevením:
„Byla výstřední ještě v jednom smyslu: Chodila oblékaná nejen nákladně, ale také vyzývavě. Měla nejhlubší výstřihy a největší rozparky ve městě…“ (str. 37)
Určité předsudky můžeme pozorovat v postojích zdejších lidí k jednomu Vietnamci nebo spisovateli z velkoměsta na Vltavě, o kterém se tu mluví jako o „Pražákovi“, právě on přitom možná s Danielou chodil. A samozřejmě se můžeme zamyslet, do jaké míry se lidé po letech změnili…
Co do stylu napsání, docela mě zarazilo hojné užívání přechodníků, které přeci jen v beletristickém textu z dvacátého století není tak časté, a když už někdo nějaký použije, tak jen výjimečně, tady se ale dají najít snad na každé stránce, stejně jako mě překvapilo opravdu hojné používání dvojtečky. Kromě těchto dvou – přece jen spíše okrajových poznámek – ale musím říct, že se kniha nečte špatně, zároveň se ale v mém případě nejednalo ani o nějaké bláznivé čtenářské zapálení.
U osobnosti Michala Viewegha se člověk při hodnocení asi těžko dokáže vyhnout tomu, že autor napsal i jiné knihy, známější, zfilmované a úspěšné, ať už na něj máme názor jakýkoliv. Je myslím ale třeba zdůraznit, že se jedná o knižní debut a asi bychom neměli hledět k pozdějším Účastníkům zájezdu či Románům pro muže a ženy. Pozorný čtenář si navíc všimne na samém konci výmluvné datace Sázava 1986, příběh byl napsán ještě za dob autorových studií na Filozofické fakultě UK.
V žádném případě bych nedoporučoval sahat ke knize jako k detektivce, nesouhlasil bych ani s „polodetektivní zápletkou“, o které se píše v anotaci recenzovaného vydání a vlastně musím trochu popřít svá úvodní slova, protože tahle kniha na webové stránky Centrum detektivky tak úplně nepatří. Ano, dojde tu k vraždě a řeší se ona nezbytná otázka detektivky, totiž Kdo?, ale i tak jsem se nemohl zbavit dojmu, že přece jen více než o detektivku jde o obrázek maloměsta a lidí v něm žijících.
Já sám mám hodně rozporuplný pocit z onoho příběhu. Jak už jsem zmínil kniha rozhodně není špatně napsaná, zajímavě střídá pasáže ze současnosti a z minulosti (i když se přece jen někdy možná budete trošinku ztrácet), popis toho, co někdo mohl dělat je něco neobvyklého – notně se mi ale vkrádala námitka, proč psát o něčem, co se vlastně vůbec nemuselo stát, nebo stalo úplně jinak. Zakončit povídání, že vlastně úplně nevím, co si mám o knize myslet, asi není zrovna profesionální, přesto mi tak dovolte učinit.
Petrov, Brno 2003
Čtvrté vydání, v Petrově druhé
128 stran
www.druhemesto.cz
