Detektivek, kde by hlavními postavami byly ovce, vskutku příliš není. Autorka první ovčí detektivky Glenkill se vrací na scénu, tentokrát s ovčím thrillerem, který je zábavný i napínavý zároveň…
Ovce z irského Glenkillu zdědily po svém pastýři cestu do Evropy a jeho dceru Rebeku jako novou pastýřku. (Ta zas krom ovcí zdědila povinnost jim nahlas číst, a tak čte – Mlčení jehňátek…) Na zimu využívají pastviny u malého francouzského zámečku, ale nedá se říct, že by se jim tam líbilo. Je jim zima, chybí jim irský vítr od moře, tráva je udupaná a namrzlá a na vedlejší pastvině jsou drzé a praštěné kozy, co smrdí. Zlaté Irsko…
Kolem se však začíná dít něco divného. Jsou tu náznaky, které ovce zneklidňují (a ani protestní bečení nepomáhá). V lese Rebeka najde roztrhanou srnku. Na pastvinu přijde cizí neostříhaný beran, zcela evidentně trpící posttraumatickým syndromem. A nejšílenější z šílených koz, černá Madouc, vypráví hrůzostrašný příběh o garouovi, přízraku, co je v lese vlkem a mimo něj člověkem. Ovcím a Rebece hrozí nebezpečí, ale proč a odkud? Je garou skutečná hrozba, nebo jen něčí zástěrka?
Dávat si věci dohromady z podivného ovčího úhlu pohledu je nesmírně zvláštní zážitek. Ale ten jejich náhled ze začátku mírně komplikoval pochopení toho, co se kolem vlastně děje. Souvislosti se vynořují pomalu a zmateně, jak si je buď ovce mylně vyloží, nebo zaslechnou jen část rozhovoru (nebo jim kozy odmítnou přeložit francouzštinu). Osazenstvo zámečku se také představuje jen pozvolna, podle toho, jak často se ovce nachomýtnou k relevantnímu rozhovoru. Co to zažil pasák koz, že je takový divný? (Tedy kromě koz, jejichž denní přítomnost by podle ovcí nevydržel nikdo bez následků.) Zvěrolékař je padouch už z podstaty, ale je tu i podezřelý zahradník, pak drzý podomek, hospodyně, bláznivý účetní, správce, zkrátka spousta potencionálních vlkodlaků. Ale proti nim stojí stádo naprosto výjimečných postav, hotových ovčích individualit. Mírně nahluchlý a senilní Sir Ritchfield, Zimní jehně frustrované, že stále nemá pořádné jméno, Moby Dick se svou zázračnou schopností sežrat cokoli (především mapy a tarotové karty), nebo vůdce stáda Othello, ošlehaný životem v cirkuse a zoo…
I když začátek byl opravdu vtipný a odlehčený, atmosféra se pozvolna začala měnit, jak se hrozba rozsápaných srn a ovcí stávala čím dál reálnější. Také už získává obrysy zápletka jak z nefalšovaného thrilleru, a za chvíli čtenář přestane vnímat ovčí stránku věci (naopak mu přijdou ovce coby vypravěčky jako ta nejpřirozenější věc na světě) a začne si uživat i tu detektivní stránku příběhu.
Události se dávají do pohybu a je jen na stádu, aby zabránilo nejhoršímu. Aby se nenechalo sežrat. Ovce pod vedením nejchytřejší slečny Marplové a berana Othella vyšetřují, podnikají průzkumné výpravy, plánují strategie, jsou prostě ke všemu odhodlané. Po svém, vlastními metodami…
Od začátku do konce jsem se královsky bavila a bylo mi líto, že příběh dospěl ke konci. Naštěstí se můžu aspoň vrátit k prvnímu dílu, který jsem ještě nečetla (a jehož znalost pro tento druhý díl zcela evidentně není potřeba). Nezbývá než doufat, že se autorka k ovcím někdy v budoucnu vrátí, hrozně by mě totiž zajímalo, jestli se černé kozičce Madouc podařilo Rebeku přesvědčit, že je taky ovce…
Originál: Garou, Ein Schaf-Thriller, 2010
Překlad: Michaela Škultéty
Vydalo: Argo, 2011
329 stran
