Nemůžu se zbavit dojmu, že Pavel Jansa si se čtenářem rád pohrává. Na začátku knihy nacházíme autorovo úvodní slovo. Píše zde o objevení mrtvoly děkana na jakési fakultě, záhada, kterou se rozhodl vyřešit pomocí románu. Závěrečná autorova slova jsou přímo epilogem, který příběh dovysvětluje, uzavírá. Ať už jde opravdu o inspiraci realitou, nebo čtenáře Jansa jen vodí za nos, jedná se o věc u detektivky ne zcela zvyklou.
V samotném příběhu se mluví o „románovém“ městě Hradci. Případ se točí kolem univerzitního prostředí: zemřel děkan lékařské fakulty, navíc přímo ve škole, kam o víkendu, když zde byla jen slovenská vrátná, dorazil. Jednalo se o sebevraždu, nebo vraždu? Major Fára, milovník detektivek s kapitánem Exnerem, po jejichž vzoru říká svým kolegům „mí důstojníci“, případ vyšetřuje. Vytipovává tři „hlavní“ podezřelé, mezi nimi i bývalého Rouskova kolegu docenta Marolda. Opravdu měl na Rouska takovou pifku?
Vypravěči v první osobě, kterými jsou právě zmíněný docent a major, líčí i události, u kterých nebyli přítomni, opět tedy něco neobvyklého. Záskok za pánaboha je rozdělený do dvou dílů pojmenovaných Chvála božích mlýnů a Rameno slepé spravedlnosti. První vypráví docent Marold, druhou část major Fára. Marold přímo zmiňuje, že už byly napsány detektivky, které vyprávěl vrah, takže jeho nevinou si rozhodně nejde být jistý: podezřelá fakta jsou, i když postupně Fára narazí i na další stopu, rozhodně však Marold Rouskovy smrti nelituje!
Jansa jako i v předchozích knihách nevypráví čistokrevnou detektivku. Příběh by ani neobstál před Desaterem pátera Knoxe, vraha nemohou odhalit z průběžně odhalených stop i pozorní čtenáři. Krom vyprávění současné linie točící se kolem případu se děj vrací i do minulosti. Líčí se zde události z konce padesátých let, z dob, kdy Marold studoval s děkanem Rouskem na gymnáziu a jejich spolužák-sok se ocitl Rouskovým zapříčiněním v dolech na Ostravsku, což není jediná špatná věc, které se Rousek kdy dopustil. Řeší se chování před rokem 1989 a po něm, Marold třeba popisuje své „prorežimní“ aktivity, líčí i Rouskovo kariéristické chování. Ať už má člověk na dobu komunistického Československa názory jakékoliv, knize upřít nelze, že není popisována s černobílostí, jak bývá někdy zvykem například u televizní produkce, třeba u seriálu Vyprávěj, a „historické“ pasáže by mohly donutit k zamyšlení nebo nahlédnutí do vlastního svědomí, těm mladším poskytnout obrázek doby.
Název celé knihy i názvy jednotlivých částí by neměly být zcela přehlédnuty. V knize je zmiňována slepá spravedlnost, ona dáma se zavázanýma očima, otázky viny a trestu se nesou celým příběhem. Fára se například v několika kapitolách vrací ke svému staršímu případu z doby ještě před rokem 1989, kdy sice odhalil pachatele, ale nepředal ho spravedlnosti.
Záskok za pánaboha není oddechová detektivka k vodě (na cestu či další místa, která si laskaví čtenáři sami doplní), čte se dobře, opět platí, že Jansa píše kultivovaně, a opět o lékařském prostředí, které sám zná. Odbíhá od hlavní linie, rád poučuje. A ač se zcela nedrží současnosti a detektivního žánru, povedl se mu ucelenější a uvěřitelnější příběh než předchozí titul Stařec a mord.
Moba, Brno 2012
Edice Původní česká detektivka, 155 svazek
280 stran
www.mobaknihy.cz
