Rodina (Martina Cole)

Christine Boothová je patnáctiletá mladá dáma, která nesnáší svou matku, protože je podle ní despotická, přikazuje jí, kam může a kam nemůže chodit, kdy má být doma nebo s kým se má stýkat. Zamiluje se do o šest let staršího Phillipa Murphyho. Všichni ji před ním varují — Phillip pochází ze zločinecké rodiny, s Murphyovými není radno si zahrávat, každý se jich bojí. Pro Christine je však urostlý mladík okouzlující. Jedině s ním má pocit výjimečnosti, jedině s ním si připadá, že za něco stojí, že je sexy.

Není proto divu, že velice brzy utíká z domu a nachází azyl právě v domě Murphyových. Christinina matka Eileen i její ušlápnutý otec Ted nemohou vzhledem k tomu, že dívka právě dosahuje šestnácti let, nic dělat.

Okouzlení brzy vystřídá probuzení z reality. Christine zjišťuje, že je těhotná. Její plány, jak si bude užívat mládí po boku Phillipa, kterého jí všichni závidí, jsou fuč. Phillip je však spokojený, dosáhl svého. Christine se stává jeho ženou, budou navždy svoji a ona se bude doma starat o jeho děti, zatímco on bude „vydělávat“. Rodina je přeci nade vše.

Christine se s mateřstvím vypořádává kupodivu velice dobře. Láska k Phillipovi jí pomáhá vše překonat. Je starostlivou matkou malému Phillymu a pečovatelkou o rodinné hnízdo. Neví nic o manželových podivných obchodech a ani vědět nechce. Žije ve svém světě, kde je nejdůležitější rodinná atmosféra a teplá večeře.

Phillip má ještě další sourozence — bratry Declana, Jamsieho a sestru Bredu. Jednoho dne je Declan zatčen a uvězněn a je jasné, že ho někdo musel prásknout. Kupodivu se zjišťuje, že to byl nejmladší Jamsie, který zrovna nepobral moc rozumu. Sestra bere spravedlnost do svých rukou a nechá Jamsieho surově zmlátit. Za to si vyslouží Philiipovu odplatu — zákonem jejich rodiny je přece neupozorňovat na sebe. Christine bohužel přichází domů právě v okamžiku, kdy Phillip nemilosrdně kope do své sestry, ležící bezvládně na zemi. Procitnutí jednou muselo přijít. Mladá manželka v té chvíli poznává, koho si opravdu vzala.

Je však již pozdě. I Christine si musí připustit, že její manžel je bezohledný gangster, který sice navenek působí šarmantně, ale za fasádou se skrývá obyčejná krutost. Naštěstí pro Christine ji Phillip miluje a nedokázal by jí ublížit. Zároveň je však jasné, že ji nikdy nenechá odejít. Přicházejí další události, díky kterým je jí jasno, že je Phillip nejen všeho schopný zločinec, ale že z tohoto vztahu vede jediné východisko, a tím je smrt. Je otázkou, čí smrt to bude.

Christine brzy porodí dalšího syna, Timmyho. Jak jdou léta, ukazuje se, že jsou oba synové kopií svého otce. Dá se v takovém světě vůbec žít? Christine zjišťuje, že dá. S prášky a alkoholem. Jak dlouho to ale lze vydržet?

Rodina není detektivkou. Je to především psychologicko-kriminální román, sága jedné gangsterské rodiny. Po prologu, který se odehrává v současnosti, se začíná příběh rozvíjet v roce 1985. Další části pak pokračují v letech 1989, 2004 a 2009 (současnost). Příběh tak zahrnuje průřez čtyřiadvaceti lety rodiny, jakou známe zatím spíše z italských či amerických „mafiánských“ filmů. Tentokrát však rachot samopalů a tuny špaget vystřídají litry čaje a navenek anglická uhlazenost, která je jen dokonalým maskováním syrové skutečnosti. V rodině se mluví o zločinu s takovou samozřejmostí, jako když se dohadujete, zdali je na víkend zapotřebí dokoupit brambory či rýži. Vražda není problém, je to jen jedna ze stránek „obchodu“. Nezbytnost, kterou někdo udělá prostě proto, že to jinak nejde. Pro někoho je to však i zároveň bonusem k jeho práci. Potěšením, ukojením potřeby násilí, bez kterého nemůže být. To je případ Phillipa Murphyho.

K dynamičnosti děje se snaží přispět nezvyklé krátké kapitoly – nejkratší kapitola zabírá zhruba dvě třetiny stránky, nejdelší asi dvě a půl stránky (celá kniha obsahuje na 424 stranách 156 kapitol). Po několika stranách vás kniha připoutá, a to i přes to, že se celý příběh odvíjí relativně pozvolným tempem. Ve vzduchu však visí neustále hrozící nebezpečí a vám to nedá, abyste po knize nesáhli po odložení znovu. Se zvědavostí, co bude následovat.

Zhruba ve druhé polovině knihy si však uvědomíte, že i když jste zažili spolu s hlavními hrdiny několik zásadních scén, pozvolnost příběhu začíná unavovat. Neustále se opakující pasáže s popisy, jak se mají v rodině všichni dobře, jak jsou spokojeni, trochu začínají nudit. Jak to popsala jistá čtenářka v komentáři na jedné anglické webové stránce – kdyby Martina Cole zkrátila knihu o cca 100 stran a ušetřila nás opakujících se pasáží typu „Christine svého muže opravdu moc milovala, Phillip byl spokojený, protože mu vše vychází“, nic by se nestalo a přispělo to ku prospěchu věci.

I já jsem na sobě při čtení knihy pozoroval jisté změny – zatímco v první půlce jsem knihu odkládal se zneklidňujícím pocitem, že je to sice vše fikce, ale že spousta lidí podobných Phillipovi opravdu existuje, od druhé půlky mě čtení poněkud iritovalo. Říkal jsem si, že to už přeci není možné, aby tomu „hajzlíkovi“ Phillipovi všechno procházelo. Věděl jsem, že by na konci měla přijít odplata, ale nechtěl jsem neustále číst, jak je někdo bezmála padesát let svého života spokojený, aby na konci na pár stránkách došel zaslouženému trestu.

Vzhledem k celému duchu knihy si říkáte, že to nejspíš nedopadne nejlépe. Budete uvažovat o tom, že se v podstatě nabízejí dvě možnosti řešení. Ale autorce ke cti je nutno uvést, že závěrečná zápletka vše převrátí naruby. Byť se může někomu zdát nevěrohodná, drsná, krutá nebo šokující, staví všechny dosavadní problémy do jiného světla a nakonec zjišťujete, že už vám o tu Phillipovu vinu a trest tolik nejde.
Konec spoileru.

V každém případě jde o zvláštní a neobvyklý příběh. Spisovatelka sama velmi dobře ví, o čem píše, protože v prostředí podsvětí vyrůstala. Své knihy píše právě z té odvrácené strany, nejsou tu žádní vyšetřovatelé, ani policisté, jediná zmínka o nich je coby o „úplatných fízlech“, ale žádná konkrétní postava policisty zde nevystupuje. O co více znali jiní spisovatelé, jako Ed McBain, policejní prostředí a postupy pátrání, o to více zná Martina Cole svět zločinu. V tomto románu můžeme najít několik autobiografických prvků. Podobně jako Christine se i Martina vdávala velice brzy (v šestnácti), v sedmnácti se už stačila rozvést a v osmnácti porodit první dítě (Breda v knize má dítě už v patnácti). I dnes slavná spisovatelka se musela vyrovnávat s rozčarováním ze svého vztahu (její první kluk byl bankovní lupič).

V Rodině však také vidím román, který vás možná přinutí zabývat se několika zneklidňujícími otázkami či úvahami. Velice dobře totiž z knihy vyplývá, nakolik jsme často spoluodpovědní za zlo lidí v našem okolí. Nakolik je pohodlné před ním přivírat oči, nedělat si problémy, ospravedlňovat to či ono. Smířit se zlem, dělat, že ho nevidíme. Kolik takových Phillipů Murphyů vyrostlo jen proto, že se jich okolí bálo? Nebo co je horší – jen proto, že z nich měli prospěch? To je totiž nejčastější ospravedlnění několika postav v románu – „Ano, s Phillipem není něco v pořádku, ale díky němu se máme dobře, můžeme si dovolit to či ono“.

Číst Rodinu je jako pozorovat exotické hady v teráriu. Fascinují vás, nutí vás se na ně dívat, pozorovat je, znovu se k teráriu vracet, ale jste rádi, že jsou za tlustým sklem.