Norský spisovatel s problematickým skloňováním a výslovností Jo Nesbø (čte se Jů Nesbé) je kromě úspěšné řady s kriminalistou Harrym Holem také autorem dětských příběhů, ve kterých vystupuje doktor Proktor; a od řady s Holem si odskočil napsáním thrilleru Lovci hlav, který v listopadu vyšel v češtině a zároveň do kin zamířilo norské filmové zpracování.
Hlavním hrdinou a vypravěčem celého příběhu je Roger Brown. Lovec hlav. On vybírá kandidáty na vysoce prestižní pozice v prestižních firmách a považuje se za nejlepšího ve svém oboru. Tenhle chlapík ve špičkovém oblečení má zkrátka o sobě hodně vysoké mínění. Užívá si rozhovory s potenciálními kandidáty a ještě na ně používá výslechovou metodu FBI. Zároveň je ale také poměrně zakomplexovaný: kvůli svým ani ne 170 cm výšky, kvůli strachu, že ztratí svou ženu, které navíc nechce dopřát dítě. Žijí v drahém domě, Roger manželce pořídil galerii. To něco stojí, a tak si Roger začal přivydělávat krádežemi obrazů. Když máte známého v bezpečnostní agentuře, je to hned jednodušší. A právě v galerii své ženy Roger narazí na Nizozemce Clase Greveho, který je nejen výborným úlovkem pro lovce hlav, ale také vlastníkem vzácného Rubensova obrazu. Tomu se přece nedá odolat…
Děj knihy se rozbíhá pomalu. Dá se tušit, že Roger nebude jen obyčejný lovec hlav, ale co všechno dělá, je odkrýváno postupně a nějakou dobu trvá, než příběh dostane pořádný spád a začne docela jiný lov hlav, takový, který má od práce personalistů hodně daleko. Ať už se však Roger vyjadřuje přímo k ději nebo popisuje věci s kriminální linií úplně nesouvisící (vzpomínání na otce, seznámení s manželkou, vztah s milenkou, líčení pracovního pohovoru či soulože), nechybí Lovcům hlav čtivost.
Příběh je napsán svižně, lehce a oproti holeovské série je zde daleko více zastoupen humor, někdy až ironie, ale nevadí to a není to laciné, naopak: občas až neuvěřitelné zvraty a scény čítající honičky, útěky či střílení jsou tak odlehčovány; někomu se možná zvedne i žaludek, když Roger popisuje své ukrývání mezi hromadou výkalů. Navíc: co by ve zcela vážně napsaném příběhu mohlo rozčílit a být považováno jako až příliš nereálné, v Rogerově vyprávění také pobaví.
Krom toho, že je kniha podstatně hubenější než holeovské případy, nám také přináší odlišný typ příběhu. Tady není hrdina tím, který odhaluje, ale do zločinu je sám zapojený a sám zločiny páchá. I když jde Rogerovi o život, pořád ale zůstává tím namyšlencem ze začátku knihy a není zcela lehké si ho oblíbit, to se v charakteristice postavy Joovi Nesbømu povedlo. Přesto všechno je třeba poznamenat, že je Roger také tím, kdo by rád měl milující krásnou ženu, a líčení jeho chlapských egoistických pocitů a tužeb thriller ozvláštňuje.
Vážnější trhlinou v příběhu je tak pouze závěr s odhalováním zločinu. Zbytečně dlouhý, a i když autorovou snahou zřejmě bylo, aby překvapoval, závěrečný zvrat spíše zaráží.
Jo Nesbø napsal jiný příběh, než jsou detektivky s Harrym Holem a ukazuje, že umí jiné věci vyprávět jiným způsobem. Nemá cenu řešit pravděpodobnost situací a sled zvratů v Lovcích hlav, ale užít si odlehčený styl knihy, který tentokrát připomíná spíše divoká dobrodružství Dana Starkeyho od Colina Batemana. Tahle kniha od Nesbøho ukazuje, že umí překvapit a přijít s něčím novým, a tak bude zajímavé, jak nás zaujme někdy příště.
Originál: Hodejegerne (2008)
Překlad: Kateřina Krištůfková
Kniha Zlín, Zlín 2011
Edice Fleet
256 stran
www.jonesbo.cz
