Podle obálky a typografické úpravy by se mohlo zdát, že P. D. Jamesová vydala další případ Adama Dalglieshe. Ve skutečnosti se ale jedná o krátké dějiny britské detektivky od počátků k dnešku.
Povídání o detektivkách obsahuje kromě krátké Předmluvy, kde autorka popisuje, jak byla s tématem na knihu oslovena Bodlyho knihovnou, osm kapitol věnujících se detektivce, a to převážně britské.
Detektivka od počátků k dnešku
V jednotlivých kapitolách se P. D. Jamesová věnuje různým bodům týkajícím se žánru. Nejprve popisuje počátky detektivky a řeší otázku, co to vůbec detektivka je (O čem vlastně mluvíme a jak to všechno začalo?), píše o Sherlocku Holmesovi a otci Brownovi (Nájemník z Baker Street číslo 221b a farář Cabhole z Essexu), pozornost je věnována i produktivní meziválečné tvorbě (Zlatý věk), nechybí malý exkurz do americké tvorby, konkrétně drsné školy Hammeta a Chandlera (Měkké jádro a drsná škola) a zmiňovány jsou i Christie, Sayersová, Marshová, Allinghamová, tedy výrazné britské detektivkářky (Čtyři pozoruhodné dámy). Už více teoretické jsou zbylé tři kapitoly.
Popisován je způsob tvorby detektivky, její náležitosti (Jak vyprávět příběh: prostředí, hledisko a lidé), kdy P. D. James nejvíc zapojuje své vlastní autorské postřehy a zmiňuje tedy i vlastní detektivní příběhy. Za vůbec nejpodnětnější považuji přeposlední kapitolu (Odpůrci a fanoušci: proč někteří detektivky nesnášejí a jiné je milují), v níž se autorka pokouší zodpovědět otázku, co nás vůbec na detektivkách tolik přitahuje a jestli detektivky nemohou přispět k zvýšení počtu vražd. Nejen závěrečná poznámka kapitoly stojí rozhodně alespoň za krátké zamyšlení: „A je-li pravda, jak naznačují důkazy, že detektivka nejvíc vzkétá v těch nejtěžších dobách, možná stojíme na počátku nového Zlatého věku.“ (133)
V závěrečné kapitole (Dnes a možná zítra) jsou zmiňováni současní britší autoři, P. D. Jamesová píše i o tom, kam se detektivka posunala a jaká ji čeká budocnost — neopomíjí ani televizní a filmová adaptace a zmiňuje i vznik elektronickách knih.
Vtipné, kultivované, ale s nepřesnostmi
Na zadní straně vazby je velkými písmeny napsáno Zábavný průvodce historií detektivního žánru. Humor — se správně anglickými poznámkami — kniha nepostrádá. Není třeba se bát nějakého suchého, věcného podání. I rozjímavější pasáže jsou podávány čtivě a autorčiným kultivovaným stylem.
Při jen trochu pozorném čtení si povšimnete subjektivního pohledu P. D. Jamesové. Knihy, o nichž píše, volí podle svého osobního vkusu, mnohokrát bere pouze ze své paměti — tak například uvádí: „Poirot Agathy Christie si po odchodu kapitána Hastingse udělal něco jako důvěrníka z šéfinspektora Jappa.“ (47) Přehlédnout lze šéfinspektora místo vhodnějšího a v češtině používanějšího vrchního inspektora, hlavně ale informace není přesná a daleko vhodnější by bylo mluvit o důvěrníkovi v případě paní Ariadne Oliverové. Doufám, že takové nepřesnosti u autorů, jejichž dílo tak podrobně neznám, chybí. Některé soudy by navíc nemusely být podávany s tak absolutní jistotou (například „… spisovatelé, kteří vytvoří sériového hrdinu, jej vždycky do jisté míry obdaří vlastními zájmy a zálibami“, 27). Myslím, že by také nebylo na škodu, kdyby rok vydání v knize zmiňovaných titulů byl uváděn vždy, ne jen někdy (už pro formu, ale i kvůli zasazení do bližšího kontextu). Věřím, že si anglická dáma dala s knihou dost práce, tohle už by — třeba pro tamějšího vydavatele, navíc když je publikování spojeno s prestižní britskou knihovnou! — nebyla jistě taková práce navíc, třebaže člověk zkrátka má k paní narozené v roce 1920 patřičnou úctu.
Sama P. D. James uznává, že některá ze zmiňovaných děl se v Británii již nevydávají, případně je vydávají malá nakladatelství. Někteří autoři nebo alespoň konkrétní díla českému čtenáři, pokud se britskou detektivkou nějak podrobněji nezabýá, asi nic neřeknou, případně možná překvapí, že třeba autor medvídka Pú psal rovněž detektivky.
Je také potřeba se připravit, že někdy je naznačováno něco z děje popisovaných knih. Mluvit například o Vraždě Rogera Ackroyda a neprozradit její řešení může být dost křečovité, a tak raději varování předem: i tady je rozuzlení prozrazeno.
Píšu-li o Povídání o detektivkách, nabízí se porovnání se Škvoreckého Nápady čtenáře detektivek napsanými v roce 1964. I ty vzešly z pera autora detektivního žánru, třebaže měl tehdy Škvorecký s detektivkou daleko menší autorskou i čtenářskou zkušenost. I on popisuje britskou meziválečnou detektivku, i on se věnuje pravidlům hry a výstavbě detektivek. Zajímavý je ale jejich rozdílný pohled na psychologii a realismus v detektivce, kdy Škvorecký daleko více dává přednost pohádce pro dospělé bez dlouhého psychologizování, zato s kníratým hypochondrickým pánem. Jistě jde o otázku osobního vkusu, ale myslím, že také ukazuje, jakým směrem se detektivka a pohled na ni posunuly… Škvorecký přece jen svůj pohled na historii detektivky končí o 45 let dříve…
České vydání
Začátek každé kapitoly byl v českém vydání doplněn celostránkovou ilustrací (resp. ilustracemi, končí-li kapitola na liché stránce) Jiřího Slívy. Vtipné obrázky (např. Sherlock Holmes kráčející s Poirotem, každý vede za ruku dítě toho druhého) ve mně vyvolávají otázku, jestli do knihy patří a jsou zcela adekvátní ke knize psané sice s nadhledem, ale přece jen vážně myšlené. Nad obrázkem kočičky z knihy Josefa Čapka ptající se pejska, jestli není „baskervillskej“ se sice asi nejde nepousmát — zároveň se ale musím ptát, co něco takového dělá v povídání o převážně britských detektivkách.
Slovo „tamnější“ a rok „1986“ místo data z 19. století se v textu dají při čtenářském zápalu decentně přehlédnout, větší pozornost však mohla být věnována odkazování na české překlady. Ano, pakliže citovaná kniha česky vyšla, je zde použito českého překladu. Ale pár věcí se vytknout musí: že je zbytečné u dvou ukázek uvedených těsně za sebou uváděno v obou příkladech jméno překladatele, že jméno překladatele naopak jednou uvedeno není při první citaci. Uvádění překladových názvů a anglických (či jiných) originálů také není zcela jednotné, zvlášť divně to vypadá, když máte vedle sebe seriály Zákon a pořádek a Hlavní podezřelý, přitom jen u druhého jmenovaného je i anglický název. V závěru knihy nechybí Bibliografie odkazující na v angličtině vydané (a v knize většinou zmiňované) odborné publikace a Zdroj citací a použitá literatura v českém jazyce. Vypadá to, jako kdyby překladatelka navštívila knihovnu a sehnala vydání, která zkrátka byla k dispozici. I u knihy vycházející v komerčním nakladatelství, jako je Motto, a zabývající se mainstreamovým žánrem by nebylo zcela na škodu zvolit nějakou jednotu (první česká vydání, nejaktuálnější vydání). Divně to může působit u titulů samotné P. D. Jamesové, které Motto vydává, přičemž seznam dvakrát odkazuje na vydání v jiném nakladatelství, odkaz na Škvoreckého Nápady čtenáře detektivek a jiné eseje by si zasloužil bližší vysvětlení.
Uznávám ale, že jsou to vše připomínky, které se dají v případě díla kvalit Povídání o detektivkách přehlédnout, pro většinu čtenářů je stejně asi nejdůležitější právě samotný obsah, ono povídání o žánru, kde jde na opuštěném ostrově vraždit jak na běžícím páse a ještě přitom odříkávat říkanku. Knih zabývajících se detektivním žánrem v Česku nevyšlo mnoho — zmiňované „Nápady“, Napínavá četba pod lupou (1986) Josefa Hrabáka, Sherlock Holmes a ti druzí (1988) Pavla Gryma a obecněji pojaté Vraždy na dobrou noc (1989) Břetislava Hodka.
Přes všchny připomínky na autorku i českého nakladatele tuto knihu vítám, budu ji mít v knihovně rád a určitě se k ní pravidelně vracet.
Originál: Talking about Detective Fiction
Překlad: Petra Diestlerová
Motto, Praha 2011
160 stran
