Nejprve se pozastavme o toho, co nám Fred Vargas tentokrát nabízí. Komisaře Adamsberga a poručíka Danglarda ve třech povídkách…
Děj povídky Zdar a svobodu začíná v červenci. Horké léto, papírování, nic k vyšetřování. Před služebnou už pár dnů na lavičce posedává podivínský chlapík zvaný Vasco da Gama. Pár slov s ním sem tam prohodí Adamsberg i Danglard. Právě Danglarda naštve, když si ke své lavičce Vasco přinese i věšák na oblek. Právě toho dne na přijde komisaři Adamsbergovi anonymní dopis. Kdosi spáchal vraždu. Kdo, kdy, kde? Přijde další dopis? A jak s tím souvisí Vascova každodenní přítmnost před policejné stanicí?
Druhá povídka Surová noc je zasazena do vánočního času. Začíná takto: „Fakt je, že kdyby lidi s Vánocemi tolik nenadělali, bylo by méně dramt. Vede to jedině ke zklamáním, nevyhnutelně. A končívá to tragicky.“ Nejprve je zde líčena – mimochodem úvodní pasáž je podle mého možná nejpovedenější část celé knihy – atmosféra Vánoc. Štědrovečerní noc má službu právě Adamsberg s jedním nováčkem a mezi zadrženými je například podivínský muž pod vlivem alkoholu, který se neustále domáhá ramnínka. Na druhý svátek vánoční je objevena mrtvola ženy kolem padesáti šedesáti let. Podaří se ji identifikovat a Adamsberg se svým Danglardem se pouštejí do pátrání, proč na Štědrý den došlo k vraždě – nebo to snad byla sebevražda?
Vánoce na vás z téhle povídky asi nebudou působit jako něco šťastného a veselého. „Jean-Baptiste Adamsberg to vnímal jinak: Vánoc se obával a vždycky se na ně přichystal. Na Štědrý večer s přívalem nehod, na Štědrý večer s lavinou tragédií. Na Štědrý večer, na tu surovou noc.“
Třetí a poslední povídka Za pět franků kus je příběhem prodavače mycích hub Pi Mauberta. Matriční kniha, kam bylo zapsáno po porodu jeho jméno, byla polita kávou a k přečtení zůstalo jen Pi, proto podivné jméno. Náhodou se stane svědkem postřelení ženy nějak související s ministerstvem vnitra, což zapříční velký humbuk. Fred Vargas ale nevěnuje hlavní pozornost vyšetřování pokusu o vraždu, dokonce se ani nedozvíme ženino jméno, ale osobnosti Mauberta.
A jak se jí příběhy povedly?
I v ostatních povídkách nejde ani tak o zápletky, jako spíše o líčení atmosféry, prostředí, neobvyklé postavičky, Adamsberův vztah k nim či jeho dialogy s Danglardem, který je jakousi komisařovou pravou rukou. Každý je ale trochu jiný člověk. „Adamsberg spoléha na instinkt a věřil v síli lidstva, Danglard spoléhal na rozum a věřil v sílu bílého vína,“ cituje nezávisle na mě ve své recenzi i Pavel Šrut.
Útlá knížka a navíc povídková nenabízí množství podezřelých a složité zápletky, zajímavé postavy a dobré počtení ano, i když přece jen… příběhy možná ubíhají až moc rychle. Zkrátka, srovávání románů a povídek je asi nekonečný problém.
Nakladatelství bych pak vytknul, že na svých webových stránkách mylně uvádí vánoční příběh jako první v pořadí. Chyby se stávají, ale proč to nikdo neopravil?
Originál: Coule la Seine (2002)
Překlad: Kateřina Vinišová
Garamond, Praha 2008, edice Černá káva, svazek 12
128 stran
