Josef Škvorecký se narodil před 90 lety: 27. září 1924. Při příležitosti tohoto výročí zveřejňujeme mírně upravený článek o autorově detektivní tvorbě. Následovat bude druhá, dosud nepublikovaná část.
Agatha Christie už jako mladá dívka četla detektivky a i u dalších autorů uplynula delší doba od seznámení se s žánrem po první vlastní publikovaná detektivního díla. V případě Josefa Škvoreckého nejde o standardní příběh dávné lásky k pokleslému žánru.
Na začátku 60. let byl hospitalizován s těžkou žloutenkou, to už měl pětatřicítku a první vydání Zbabělců (1958) za sebou. V několika textech a rozhovorech se k tomu vyjadřuje a posbírané informace dávají dohromady příběh čtyřměsíční hospitalizace.
V článku na webu České společnosti Sherlocka Holmese (ČSSH), jejímž byl čestným členem, píše, že detektivky „pokládal za čtivo nevhodné pozornosti“. Jako mladík jimi pohrdal a psal básně, řekl Lidovým novinám. Během pobytu v nemocnici však od přátel, z nichž největším zásobujícím byl překladatel (mj. i detektivní literatury) František Jungwirth, dostal zhruba sto detektivek. Anglické originály i staré české překlady.
Že dal v nemocnici detektivkám přednost před jinými tituly, které byly k mání, nepřekvapí. „A jelikož jsem se dost nudil a ke čtení byly jen Sebrané spisy K. Gottwalda nebo Pět knih o lásce a míru Pavla Kohouta či Daleko od Moskvy, věnoval mi přítel pár detektivek Agathy Christieové. Byl obětavý, jelikož věděl, že z infekčního oddělení se už nic nemůže vrátit. Ani knížky. Přečetl jsem je za dva dny a chtěl další, takže než jsem se vyléčil, zhltal jsem několik desítek těchto ‚brakových paperbacků´,“ řekl Škvorecký v rozhovoru pro Rovnost.
Nápady čtenáře detektivek
„Ponořil jsem se intenzívně do ovzduší žánru, a po nemocniční četbě, doplněné už v civilu dalším vypůjčováním knih od přátel, jsem se zařadil mezi tehdejší české znalce. Co však chybělo — nikdo takové věci v knihovně neměl — bylo nějaké teoretické a historické poučení o příbězích spojených s vymyšlenou vraždou,“ napsal pro ČSSH. Získav knihy Murder for Pleasure (Vražda pro potěšení) a The Art of the Mystery Story (Umění povídky s tajemstvím), napsal Nápady čtenáře detektivek. Knižně vyšly poprvé roku 1965, dva roky předtím publikoval esej Ohrožuje realismus detektivky v Hostu do domu.
Nepřestává mě fascinovat, že Nápady vyšly v době relativně krátké po seznámení s detektivkou. Kniha se zabývá především angloamerickou detektivkou od Poeových začátků až po dobu napsání; dobu, kdy ještě čtenáři čekali na další knihy žijících autorů, jako byli (namátkou) Christie, Stout či Garnder. Jistě, Nápady jsou psány ze subjektivního pohledu. Škvorecký se věnuje především dílům, jež má on sám rád, a jistě také mělo vliv, co se mu podařilo sehnat… Avšak i práce z nového milénia, které se zabývají detektivkou, Škvoreckého citují.
V této „příručce“ najdeme i různá pravidla pro psaní detektivek, nejen to — díky Škvoreckého pozdějším Hříchům (a jejich televizní adaptaci) — nejznámější Knoxovo, ale i další. Různé kličky a fígle, jimiž nás autoři detektivek překvapují a kterými se jim daří čtenáře napálit, jsou tu dobře popsány, i prakticky s uvedením příkladů.
Takže kdo příště najde v knize seznam spousty předmětů v kabelce krásné blondýnky, nechť vězí, že jedna věc ze spousty zbytečností k zdůraznění ženské krásy smysl měla. Smysl v případu vraždy.
Detektivní kancelář Ostrozrak
Detektivky začal Škvorecký tvořit společně s Janem Zábranou, i když sám se k autorství knih přihlásil až po roce 1989; do té doby série vycházela vždy pouze pod Zábranovým jménem.
Napsali spolu tři tituly z plánované pentalogie o doktoru filozofie detektivu Pivoňkovi z detektivní kanceláře Ostrozrak — který případy v 60. letech už jako zkušený policista Bezpečnosti vypráví skupině lidí — a o jeho milé Božence Skovajsové, jež v příbězích vystupuje coby detektivův watson.
Škvorecký zastával názor, že dva lidé společně nemohou psát knihu, a ač to jiní prováděli a provádějí, u něj samotného je možné například v různých rozhovorech na tento názor opakovaně narazit.
Zápletku tedy vymysleli společně, i podrobnou synopsi, avšak samotný příběh už psal pouze Škvorecký. Zábrana je autorem kupříkladu básní, které jsou v knihách obsaženy, či různých šifer, jež se tu luští.
První Vražda pro štěstí (1962) se odehrává ještě v pohodových časech první republiky a Pivoňka v nich je teprve začínající detektiv, Vražda se zárukou (1964) v létě roku 1938 a Vražda v zastoupení (1967) za časů druhé světové války.
Knihám nechybí smysl pro humor (v prvním díle umírá šéfredaktor plátku, kde literáti za publikování svých děl platili), byť vyznění seriálové adaptace, a obzvlášť Boženčin osud, je poněkud pozitivnější.
Série měla zachytit i dobu po válce a Vítězný únor, k tomu už nikdy nedošlo…
„Já pak odjel do Kanady a nějaký čas jsem se zabýval myšlenkou dopsat zbývající dva díly sám a propašovat rukopisy Honzovi v Praze. Jenže jsem měl moc práce na univerzitě, brzo i v nakladatelství, a pak, ještě v Praze, jsem sólově napsal první příběh o smutném poručíku Borůvkovi,“ uvádí sám Škvorecký.
Cesta k Borůvkovi
V roce 1963 dostal Škvorecký nabídku napsat povídku do jazzového sborníku Lubomíra Dorůžky, dalšího z přátel. Vytvořil krátký detektivní příběh, který bychom mohli označit za profesní detektivku, a to zasazenou mezi hudebníky, do prostředí blízkého autorovi. Konec byl otevřený, ten měli čtenáři zjistit sami, či případně nalistovat ve sborníku dál, kde bylo řešení uvedeno.
O rok později se Škvorecký stal jedním z autorů detektivky na pokračování, odlehčeného a dnes už poněkud zapomenutého příběhu Vražda v redakci, který vycházel v Literárních novinách během léta.
Do příběhu o deseti částech se zapojilo osm autorů, někdo tedy zřejmě napsal dvě kapitoly — autorství jednotlivých částí totiž nebylo uvedeno, takže dnes už asi můžeme pouze na základě odlišných stylů zkoušet určit autorství jednotlivých kapitol, i když v tom jistě může být záměrná změna stylu. A že jsou to jména i „čítankových“ autorů, kromě Škvoreckého se projektu účastnili mj. Ivan Klíma, Milan Kundera a Ludvík Vaculík.
Smutný poručík Borůvka
V příběhu z jazzového sborníku ještě nevystupoval poručík Josef Borůvka, tam byl hrdinou policista Ponykl. Borůvka se objevil až v přepracované verzi při souborném vydání Smutku poručíka Borůvky (1966) a předtím v časopiseckých verzích některých povídek do knihy zařazených.
Některé tipy, jak čtenáře mást, uvedené v Nápadech čtenáře detektivek, používá Škvorecký prakticky právě ve Smutku poručíka Borůvky, i proto kniha stojí za pozornost jako jakýsi soubor už zmíněných detektivních fíglů v praxi.
Dvanáct povídek patří, troufám si tvrdit, k nejčistokrevnějším a nejlepším českým detektivkám, jaké kdy byly napsány. Čtenář v knize nalezne všelijaké variace na záhadu zamčeného pokoje, odkazy na detektivní klasiku, zasazení do různých prostředí, ale také melancholického poručíka smutného z věcí, které vyšetřuje, z toho, že dopadení pachatelé končí na šibenici. A jistě také ze svých vlastních osobních trablů nejen s krásnou kolegyní.
V jedné z dobových recenzí na Smutek bylo napsáno, že se snad z Borůvky nestane sériový hrdina.
Těžko dnes soudit, jaké měl Škvorecký s postavou úmysly při prvním vydání souboru, nakonec se z něj však sériový hrdina stal a prošel si nelehkým osudem. V tom se někoho podobného mezi českými detektivy jiných autorů najít nepovede.
Následující Hříchy pro pátera Knoxe byly česky vydány až v exilu roku 1973, ještě v Československu stihl Škvorecký časopisecky publikovat několik povídek. Borůvka vystupuje pouze v prvním a posledním příběhu a hlavní postavou je zde barová zpěvačka Eva Adamová vyslaná Pragokoncertem do světa získávat lákavé valuty. Škvorecký v každém příběhu porušuje jedno z Desatera pátera Knoxe. Čtenáři mají odhalit, které z pravidel (kupříkladu, že pachatelem nesmí být sám detektiv) bylo porušeno, a zároveň jsou v duchu výzev z příběhů Elleryho Queena vyzýváni k odhalení detektivní záhady.
„Dodnes si lichotím,“ psal Škvorecký při novém vydání Hříchů roku 2008 o porušování Knoxových pravidel, „že jsem byl první a zatím jediný, jenže při stále rostoucí záplavě detektivních opusů to s jistotou tvrdit nemohu.“
Knižní verze přitom je o dost nápaditější než pravidelně reprízovaná seriálová adaptace. Příběhy se odehrávají v různých koutech světa, použity jsou různé styly vyprávění, to vše odlehčené milostnými eskapádami Evy Adamové.
Povídková sbírka Konec poručíka Borůvky (1975) a román Návrat poručíka Borůvky (1981) už se více věnují i vážnějším tématům. Konec se odehrává před srpnem 1968 i v době po něm. Borůvka v něm vyšetřuje zločiny, do nichž nějakým způsobem zasahuje tehdejší režim, takže například spravedlnosti nemůže být někdy učiněno zadost (třeba proto, že vraždili vyplašení sovětští vojáci na cvičení v Československu). Daleko více se čtenáři dozvídají o detektivově osobním životě: v knize jsou popsány obavy o Borůvkovu rodinu až po detektivův pád, takže v Návratu je z něj emigrant v Kanadě, který pracuje jako hlídač na parkovišti. Pořád ovšem zůstává mužem s velkými zkušenostmi v oboru.
A Velkým detektivem, byť ho kolegové či podezřelí nemusí brát od začátku vážně.
Pokračování bude zveřejněno v druhé části.
