Není vražda jako vražda. Obvyklým motivem nejtěžšího zločinu jsou peníze, láska, nenávist či pomsta. Ve většině detektivek jde však samozřejmě o nanejvýš zavrženíhodný čin a je po zásluze potrestán. Jaký měl ale vrah motiv v případu, kdy napadl v domě smíšený manželský pár, černocha a bělošku, vysvlékl je, brutálně zbil a v mrazivé noci oběsil na stromě za městem?
Krusta, která dosud pokrývala jeho ránu se utrhla a velký muž začal Cashe kopat do zad, do ledvin, do zadku a zezadu do hlavy. Cash se válel po podlaze úzké kuchyně ve snaze uniknout kopancům a ječel a velký muž naříkal jako podříznutý, jak člověk, který vidí vytékat z vlastního krku krev. Kopl Cashe do zad, a když černoch nadskočil, dostal ránu i do obličeje. Křuplo to, jako když se kousne do smaženého brambůrku, a Cash měl zlomený nos. Vyplivl krev na zem. Warrová na druhé straně kuchyně bojovala s páskou a pouty, napůl zasunutá pod kuchyňským stolem a zaklíněná mezi nohami židlí, které ťukaly do podlahy, jak se mezi nimi protahovala. Cash celou dobu křičel a plival krev.
Vše vypadá na lynč. Policie cítí blížící se politické problémy, a tak do služby nastupuje Lucas Davenport, který přestoupil od policie do Státního kriminalistického úřadu. Tedy agentury, která je na řešení takto citlivých případů specialistou. Lucas se vybavuje zimním oblečením a společně s parťákem Delem Capslockem (jak pěkné počítačové jméno) vyráží do malého městečka v Minnesotě.
Oba s Lucasem si ještě prohlíželi mrtvé. Zajímavým faktem bylo, že Cash i Warrová viseli jen pár centimetrů nad zemí, ani jeden z nich nebyl vysoko – Lucas s Delem hleděli téměř zpříma na jejich napůl zavřené oči v zarudlých tvářích. Obě těla se houpala ve stejném rytmu, jako by tančila nad zemí.
Zde se setkává s nepříliš bystrým šerifem Andersonem, ale také s až příliš bystou dvanáctiletou dívkou Letty, která by mohla pachatele vidět. Případ se kupodivu vyvíjí velice zdárně a pachatel je brzy nalezen. Důkazy se zdají být neprůstřelné, a tak zbývá pouze zachrastit pouty a nasadit je pachatelovi na ruce. Jenže Lucas s Delem přijíždějí pozdě. Kdo tedy byl ještě ve hře? A co se vlastně na studených pláních Minnesoty děje?
John Sandford napsal Nahou oběť coby 14. knihu v řadě s detektivem Lucasem Davenportem. Všechny tituly série nesou název Oběť. Po celkem drastickém prologu následuje odlehčení v podobě pohledu do Lucasovy rodiny. Právě se oženil, je bohatý, má krásnou ženu-lékařku jménem Weather a malého syna. Pak se pomalu přesouváme do zamrzlé krajiny a necháváme se unést relativně příjemnou zimní melancholií, kterou však brzy vystřídá syrový děj v podobě dalších vražd a postupně odhalovaných faktů, které jsou mrazivější než minnesotská příroda sama.
Minuly dvě minuty, ale jí se zdálo, že čeká celou věčnost. Uplynula další minuta. Kde je? Co je s mámou? Málem vyjekla, protože tušila, co se s mámou stalo. Přestože s tím chlapem bojovalo dost dlouho, aby ona mohla utéct oknem.
Světlo. Co to je? Víc světla, mnohem víc světla…
Hoří dům! Letty to táhlo k němu – mohla by něco udělat, nebo ji chce ten střelec pouze vylákat? Vystrašená se choulila v bodláčí, tím víc, jak plameny rostly.
Sandford sice naštěstí v některých případech nezachází do podrobností (kdo přečetl, ví, co mám na mysli), nicméně servíruje nám jeden mord za druhým. Snad mohu prozradit, že celkový počet se nakonec ustálí na deseti, a jak děj naznačuje, ani to nemuselo být konečné číslo. Ději tak daleko více vévodí chladnokrevnost některých aktérů, která zastiňuje policejní pátrání a je protipólem scénám s klidným Lucasem, který — stejně jako např. ve Zlomené oběti — až do samého konce ani netuší, o co by mohlo jít a kdo by mohl být pachatelem, a je spíše glosátorem a pozorovatelem přibývajících mrtvých.
I přesto jde o lidskou a sympatickou postavu, a je to dobře, protože těch je v knize poměrně málo. Příjemným oživením je postava Letty, popisovaná jako Huckleberry Finn v sukních. Nakonec je asi — kromě Lucase a Dela — jediná, které opravdu držíte palce.
Zatím jsem přečetl od Johna Sandforda dvě knihy a nemohu říci, že by se sobě výrazně podobaly. Sandford tedy zřejmě umí překvapit. V Nahé oběti se mu to daří hned několikrát, naservírováním zdánlivého pachatele hned na začátku (ale i méně bystrý čtenář pochopí, že na odhalení pachatele zhruba ve třetině knížky asi bude něco divného), množstvím mrtvol, neustále se zrychlujícím a napínavým dějem, který vás nenechá knihu v klidu odložit. V neposlední řadě pak postupným odhalováním skutečného pozadí, což činí vzpomínkami pachatele, ale dělá to opět tak, že pouze naznačuje, aby ponechal dostatek prostoru pro fantazii čtenáře. Závěrečná tečka na poslední stránce také není vůbec špatná.
Originální titul: Naked Prey (2003)
Vydáno: G. P. Putnam’s Sons edition, New York (2003)
Vydání v České republice: BB art, Praha 2008
Přeložila: Irena Palová (2008)
293 stran
