Syrový a neútulný den. Na pražském hlavním nádraží se parní lokomotiva připojuje k rychlíku do Brna. V poštovním voze je převážena zásilka pěti milionů korun. Někdo míní, že by přeprava autem nebyla tak nápadná…
Sledujeme výjezd vlaku z nádraží. Kilometrovník 90, 100, 180, 190… Žádná hudba, jen syčení páry a klapot kolejnic. Krátké šoty na jedoucí vlak přeruší detonace. Poštovní vůz je roztržen, hoří, část vlaku vykolejila.
Na místo činu letí vrtulníkem major Kalaš (Jiří Sovák) s policejním elévem Karlíčkem (Jaromír Hanzlík). Ještě před příletem na místo činu objevují v poli ležící mrtvolu mladé dívky. Je zastřelena ranou do čela.
Rozebíhá se dvojí pátrání — po pachatelích bombového útoku a za pomoci Národní banky i po osobě, která peníze, jež zdánlivě požárem po výbuchu shořely, dává do oběhu.
Černobílý film, který v roce 1970 natočil Josef Mach, patří k neznámějším českým detektivkám. Že vznikl na motivy již recenzovaného Fikerova románu Série C-L, je také vesměs známo. Co se ví už méně, je fakt, že se děj opírá pouze o první polovinu románu. Ti, kteří knihu četli a film neviděli, však nebudou ochuzeni o to hlavní, o co v detektivce jde — o překvapení v závěrečném rozuzlení. Kromě drobných odlišností, jako že vlak veze jiný obnos než v knize, k výbuchu dojde na jiném místě, že Kalaš „povýšil“ na majora či že je ve filmu mnohem méně postav, zvolili tvůrci (naštěstí) i jiného pachatele.
Největší odlišnost však nacházíme v hlavní postavě vyšetřovatele Kalaše. V knize je to stoprocentní profesionál oddaný své práci (někdo by možná řekl bručoun a suchar), člověk, o jehož soukromí nevíme zhola nic. Mnohem více se tak blíží filmovému podání Rudolfa Hrušínského, který Kalaše ztvárnil ve více filmech. Jelikož však od roku 1969 nesměl údajně točit filmy, převzal jeho part Jiří Sovák. Jeho Kalaš je mnohem lidštější a nešetří suchým humorem. Zatímco v knize je pátrání po pachateli, resp. pachatelích noční můrou kriminalistů, pátrání ve filmové verzi spíš připomíná odpočinkový dýchánek (všimněte si jen, kolikrát postává Karlíček se šálkem kávy v kanceláři a ležérně ji míchá lžičkou).
To však neznamená, že by film byl špatný. Pokud se to z předchozích odstavců přesto zdá, tak možná je to srovnáním s knihou. Celuloidová verze však má všechny atributy detektivek té doby — černobílou syrovost, dramatické titulky (už jen to výrazné slovo VRAH), a hlavně — typickou ponuře depresivní hudbu (autorem byl Leoš Fišer). Která je možná strašidelnější než film sám. Ostatně pamatuji se, že jsem film poprvé viděl jako velmi mladý a strašidelně na mě působil…
Je jen škoda, že nebyly zfilmovány obě pomyslné části knihy, třeba do podoby dvou- či vícedílného televizního filmu, případně, že se v současnosti nikdo nepokusil o remake. Některé scény, třeba z vily E. A. Ratha si o to přímo říkají a znám pár režisérů, kteří by se tam po výtvarné stránce jistě vyřádili.
