Náhodným nálezem zmasakrovaných obyvatel vzdálené švédské usedlosti začíná dvoudílný televizní film Muž z Pekingu na motivy románu Heninga Mankella Číňan (Host, 2011). Na místo činu přijíždí mladá policejní vyšetřovatelka Vivi Sundberg. Téměř dvacítka lidí byla zabita čímsi jako mečem nebo mačetou, vše navíc vypadá na jednoho pachatele. Bylo to dílo šílence nebo je motiv hlubší?
Podle prologu tušíme, že b) je správně. Do případu se vkládá soudkyně Birgitta Roslin, která měla mezi zavražděnými oba rodiče. Díky vágnímu přístupu policie se sama snaží přijít na motiv hrůzného činu. Ubytuje se v ošuntěném hotelu poblíž a brzy získává stopu v nedaleké čínské restauraci, kde se pachatel, bydlící předtím v téže hotelu, také zastavil.
Birgitta zjišťuje, že se tajemný Číňan nejspíše snaží vyvraždit celou její rodinu. Vše má kořeny až v šedesátých letech 19. století, daleko v USA, při stavbě Pacifické železnice. Tam tehdy jejich dávný předek týral čínské otroky pracující na stavbě… Soudkyně je poslední žijící člen rodiny a zabiják s mečem je stále blíž… Na řadě je Birgitta.
Knižní předlohu jsem nečetl, ale pokud jsem měl možnost pročítat si některé minirecenze čtenářů, film (jak už to tak bývá) je zjednodušený. Tvůrci patrně upustili od původních politických vložek, které ve filmu zůstaly pouze naznačeny. Namísto toho se soustředili na atmosféru místa činu a následné pátrání po pachateli a odhalování motivu. Každý díl filmu má také jiný ráz. První část se odehrává ve Švédsku (byť zde hrají převážně němečtí herci) a je především ryzí detektivkou, ve druhé polovině se přesouváme do čínského Kantonu (natáčelo se ovšem v Taiwanu) a děj dostává ráz thrilleru o neustálém pronásledování oběti a jejího paranoidního strachu z neznámého prostředí.
I když jsem při sledování obou dílů občas neměl nouzi o napětí, celkový dojem po zhlédnutí je spíše rozpačitý. A není to určitě neobvykle vysokým počtem obětí. Především — jde opět o klasický příběh, kdy jsou policisté postaveni na úroveň naprostých hlupáků, aby dali vyniknout hlavní hrdince. Hned v úvodu je zatčen domnělý pachatel — podivínský samotář, který jako jediný krvavá jatka přežil. Policie se s tím naprosto spokojí. Nějaké laboratorní testy, krevní stopy, analýzy? Zapomeňte na to!
Dobře, nic proti amatérským detektivům. Ať si „švédská slečna Marplová“ strká nos, do čeho chce. Nakonec její motiv — vražda rodičů (byť je naznačeno, že se s nimi kvůli vzájemnému ochlazení vztahů příliš nestýkala) — je pochopitelný. Co však už tak pochopitelné není, je lehkost, s jakou se jí dostávají důkazy do ruky. Stačí, aby přišla do čínské restaurace, hned si na lustru všimne stejné stuhy, jaká zůstala na místě činu, a téměř hned získá popis pachatele. Jiný příklad — v hotelové restauraci se podívá letmo na obálku časopisu a okamžitě na něm pozná vraha, který ji předtím ve Švédsku pronásledoval. Za ním je budova, kterou jako první viděla při příjezdu do města. A tak dále. Asi nemá cenu zmiňovat se o takové náhodě, jakože se hned na letišti čínského velkoměsta seznamuje se švédským profesorem, díky němuž může čerpat vědomosti o čínské kultuře.
Samotný motiv touhy po pomstě předávané po několik generací je rovněž těžko uvěřitelný, stejně jako fakt, že by jeden člověk dokázal sám povraždit bez střelné zbraně dvě desítky lidí, navíc bydlících v několika různých domcích. Závěrečná scéna filmu je také velice nepravděpodobná, až odbytá.
Nakonec jedna zajímavost — příběh se v retrospektivě točí okolo pro někoho možná méně známého faktu, že byli při stavbě první transkontinentální americké železnice využíváni Číňané. Soudkyně objeví v pozůstalosti rodičů fotky svého prapředka-otrokáře, nicméně fotky jsou popsané jako „Union Pacific Railroad“, což byla společnost, která stavěla trať z východu na západ, zatímco pokud vím, tak ve skutečnosti pracovali čínští dělníci pro konkurenční Central Pacific, která stavěla trať z opačné strany. Konkurenční boj o peníze získané ze stavby šel dokonce tak daleko, že byly obě společnosti ochotny postavit „svoji“ dráhu od pobřeží k pobřeží, klidně i souběžně. Přítrž tomu udělala až americká vláda, která nařídila spojit obě železnice v místě zvané Promotory Point v Utahu.
Pokud jde o mě, obešel bych se bez „čínské poloviny“, klidně by mi postačilo ponechat děj ve Švédsku a nechal bych hlavní hrdinku pronásledovat třeba v oné opuštěné usedlosti. Nakonec by ji zachránil její bývalý manžel, který ve filmu moc prostoru nedostal. Což je škoda, protože ho nehraje nikdo jiný než Michael Nyqvist, který zazářil jako novinář Blomkvist v trilogii Milénium. A v případě úspěchu bych vyrazil se štábem natočit pokračování, tentokrát třeba do Thajska, které by suplovalo čínské reálie…
Německo, Švédsko, Rakousko, 2011
