( 06. 05. 1868 Paříž – 15. 04. 1927 Nice )
Útočistě před realismem jsem našel v dílech, jejichž autor sám netuší, že ho poezie pronásleduje a zdvíhá nad něj samého. COCTEAU.
Všechny originální myšlenky mě napadly ve spánku. LEROUX (1868-1927)… Mohutný, žoviální bonviván. Pařížan s cvikrem. Sklon k výstřednímu. To byl on. 1889 absolvoval práva a… zdědil milion. Prohýřen za půlrok! I věnoval se advokacii. Ale roku 1893 hodil anarchista Vaillant pumu do sněmovny a Gaston Leroux soud vylíčil pro Le Matin. Nabídli mu spolupráci. První v dějinách soudní žurnalistiky uskutečnil rozhovor s obviněným ve vězení (v přestrojení za antropologa). Psal exkluzivně z ciziny. 1905 Varšava i Kavkaz i Moskva i Petrohrad. Odhalil místo schůzky cara s Vilémem II. (vyzpovídal totiž kuchaře). 1907 Maroko. Opět Rusko a nadšen závodem Peking–Paříž: „Kola Godardova Spykera z Číny neměnili. Nehustili! Jsou snad z krokodýlí kůže.“ Kulisy soutěže užili i Ivo Pechar (1938) a Theodor Pištěk (1932): Deset tisíc mil na vzdorujících vyšlo 1971-73 v časopise, 2002 knižně (Velká kniha komiksů z časopisu Ohníček). Nicméně onu atmosféru v cíli naši tvůrci už nezažili. GL ano. A znamenitou hostinu. Cituji Allena Andrewse (Blázniví motoristé, 1964, česky 1969): „Leroux začal psát pěkně naměkko – po Chateau Léoville a Volnay roč. 1893 líně sáhl po papíru a v přítmí čmáral: Jak říká latinský básník, příjemné je z pobřeží pozorovat úsilí druhých zápasících s bouřlivým mořem. Nu, příjemné i sedět v rozlehlé hodovní síni břichem ke stolu a slyšet o nebezpečí, jemuž se vystavili…“ Jenže když toto psal, byl už GL etablován i jako beletrista.
Kdy k tomu došlo? Když zemřel Xavier de Montépin (1823–1902), tvůrce dvou set(!) dobrodružných románů na pokračování. Roku 1903 začal GL v Matinu vydávat Dvojí život Theofrasta Longueta. Už tady ochutnáme všechny senzační esence jeho pozdějších knih. A to šlo původně jen o fejeton! O prohlídce vězení. Rozrostl se v řadu líčení podaných jako texty nošené do redakce jistým Adolfem. Longuet odhalí: jsem vtělený Cartouche (na kontě 150 mrtvých a vlastní předčasný pohřeb)! Mění se jak Jekyll v Hyda. Stále rychleji. Krade. Uniká bravurně nad Paříží. Uřeže sousedovi uši a lotříka z něj nevymoštuje ani mág Eliphas Lévi (1810-1875, v knize Eliáš ze Sv. Elmu), ač ho v hypnóze nechá projít Cartouchův život. Longuetovi v tranzu vypadají zuby. Hrůzou mu zbělají vlasy. Dál a dál však chtě nechtě kopíruje dávné zločiny. Svou nevěrnou choť rozporcuje. Pak řezníka. GL se vůbec rád kochal skutečnými zločiny a např. hlava v kotli děsí nejen zde, ale i v povídce Strašidelná hospoda o Weisbachových z pohoří Jura, kteří mučili a vařili své hosty. Finále Longueta už ale Lerouxovi vygradovalo až do sfér totálního absurdna. Mizí vlak se stem lidí – což opsal z povídky Kam se poděl zvláštní vlak (1898) Conana Doyla, jehož ctil. Propadáme se pod Paříž. Stoky! Od Hugových Bídníků (1862) nezměněny a tamní jezero bude motivem románu Fantom Opery (1910), tak jako „lidé noci“ Talpové (slepci s rypáky) předjali titulního Fantoma.
Neodolatelno však tvoří Lerouxův styl. Jeho nevšední schopnost vyprávět a mísit humor s hororem, jak už to nenašlo obdoby. Měl i skutečný cit pro naplnění pojmu groteskní. „Podivné, neobyčejné,“ definoval jej kdysi dr. Watson. Holmes namítl: „Je to víc. Náznak tragiky. Hrůzyplna. Od groteskního jen krůček k zločinu, Watsone. Jak to slovo slyším, zbystřím.“ Nu – a Leroux pil Doyla plnými doušky. Předjal i surrealismus. „Je princ panství, kde Poe byl král,“ uznal Jean Cocteau (1889-1963). „Opovrhoval sám díly, jež psal, ale mýlil se. Cílí výš. Daleko výš.“ Jako už Dickense poutaly Lerouxe neodbytně všechny krvavě senzační absurdnosti, ale je víc žák Francouzů Suea (1804–1857), Févala (1817–1887), Bowiera (1836–1892) a Ponsona du Terrail (1829–1871), otce „Rocambola, knížete katakomb“. Roku 1920 líčil Gaston Leroux v Kapitánu Iks a v Neviditelné bitvě i podmořské války budoucna a právem má místo ve sci-fi, stokrát více však mu dluží detektivka!
Jeho Tajemství žluté komnaty (1907) je „nejlepší detektivní román, co byl kdy napsán“ (J. D. Carr) a se záhadou zamčeného pokoje sice přišel už Poe (Vraždy v Rue Morgue z roku 1841 situoval do Paříže), ale až Leroux ji dotáhl k brilanci. Tento advokát „úzkostlivě dodržoval fair play dávno před zformulováním desatera“ (Škvorecký). A co třešinku Žlutá komnata dodá i problém č. 2: zmizení vraha z průsečíku chodeb. Jen dva roky po Leblancově (1864-1941) Lupinovi (1905) tu dal GL navíc světu pátrače Josepha Rouletabilla, reportéra, s jehož názory se ztotožnil. A kterého milovali Karel Čapek i Mahen, autor Rouletabilla v Čechách (1922). Druhý díl Žluté komnaty, Parfém dámy ve smutku připomíná Fantomase. Na rozdíl od něj však GL činí neuvěřitelné i věrohodným! A přece nás mate rozpor mezi dokonalou logikou – a pocity iracionálna. Divné texty. A autor, který umí líčit až na hraně únosnosti i děje, co se sběhly za ní. V okultním Muži ze záhrobí přežije zavražděný. Prchá z kufru. Z hrobu. Jen aby ho hluchoněmý mrzák pět let držel na řinčícím řetěze a obojku v jeskyni, odkud šílenec celou dobu straší lid. „I ve starodávných městech byly nevinné lidské trosky vězněny uprostřed každodenního ruchu,“ omlouvá GL nevinně absurdní fabuli – a kapitola Strašné tajemství svíčky se stříbrným kloboučkem je opět šarádou zamčené místnosti. V Chemikově tajemství chystá jiný vězeň pod laboratoří bizarní vraždy: jedem, světly i zvuky. A kdo zde získá „prokleté křeslo“ Francouzské akademie, umírá za hry kolovrátku, co zní „jako pláč všech, co byli zavražděni od počátku světa“. V trilogii Prodavač oříšků GL vyhlásí novou Francouzskou revoluci a do detailů parafrázuje tu první. Ve Večeři byst se ztroskotavší kapitán nechá napůl sníst, aby ušetřili jeho milovanou. Ale lidé zachutnají jak jemu, tak posádce, a všichni i po letech pořádají tajné hostiny. „Na způsob“ Johna Buchana si jindy GL vysní tu nejabsurdnější situaci (dáma s odkládací hlavou), aby k ní svým příběhem věrohodně dospěl. V Dámě se sametovým náhrdelníkem si hrají milenci na kata Sansona a Marii-Antoinettu a korsický mstitel jim při vendetě podstrčí pravou gilotinu. Leroux v tomto duchu napsal i pět němých filmů a sedm her. 1912 zdramatizoval Žlutou komnatu. Drama Muž, který viděl ďábla (1911, 1000 repríz!) zklasičtělo a předjalo Agathu Christie. I povídka Naše Olympie líčící vyvraždění tuctu manželů ji ostatně inspirovala k Deseti malým černouškům (1939), muže, který viděl ďábla však netrumfla ani její Past na myši. Je to tzv. kasaštyk. Děsí nás zlý pokoj na planině (opět v pohoří Jura). Čpí ďáblem ve skříni. Majitel viděl v jejím skle „tu tvář – a chceš-li opravdu vidět ďábla, stačí ho volat z celého srdce. Přijde!“ dočetl se. Volal, hle, začal vyhrávat v pokeru. V hrůze z pekla vše rozdal. A nyní? Čeká. Čeká, až se jeho němému psu vrátí hlas. „Já přijdu s tím štěkotem,“ slíbil satan.
Roku 1910 navštívil Leroux Operu. Slyšel poprvé o Fantomovi. Historku starou dvacet let. Pak napsal, co napsal. Sumář pověr s budovou spjatých. Projde tu krysař i záhadný muž v plstěném klobouku, čtenářem tehdy identifikovatelný. A pokud Stoker v Draculovi (1897) využil upírologii do dna (a využil), Leroux fantomologii sám založil a zrůdný Erik spí také v rakvi, ale na břehu jezera u základů Opery, a komponuje hrůznou skladbu Don Juan triumfující. O filmech podle této knihy píše Petr Málek (Iluminace 3/96), ale vznikl i nejúspěšnější muzikál všech dob. Proň ovšem z příběhu šitého horkou jehlou vypreparovali Krásku a zvíře a zbavili ho části zvané Peršanovo vyprávění. Až ta totiž udělala z Erika sadistického trýznitele a masového škrtiče.
Impozantní budova Opery legendu zasluhovala, jak by přisvědčil po návštěvě Paříže i kritik Vladimír Novotný, kdybych se ho tehdy zeptal. Stavba Charlese Garniera (1825–1898) rostla dospívajícímu Gastonovi před očima (1868-1875) a i dnes je bludištěm. 2 500 dveří. 17 pater. 7 podzemních – každé má tři akry. Za Komuny se tu mučilo. Popravovalo. Dlouho nalézány kostry. „Hladinu jezera v základech je i dnes třeba pravidelně snižovat a stále tu panuje hrůzostrašná atmosféra,“ ví Frederick Forsyth (1938), autor Šakala, ale i pietního pokračování Fantom Manhattanu (1998, česky 1999). Kýčem plným tragiky (ač práva koupil sám Spielberg) oproti tomu navázala Susan Kayová v knize Fantom (1991, česky 2000). Naturalisticky dořekla vše. A Forsyth? „Jako Stoker s Draculou, Shelleyová s Frankensteinem a Hugo s Quasimodem, i Leroux čirou náhodou narazil na nejasnou lidovou povídačku a našel v ní jádro skutečně tragického příběhu. Želbohu, nebyl Hugem,“ píše.
Ale Leroux být Hugem nemusel. Zůstává naprosto neopakovatelný. Svůj. A verzálkami zdůrazněná SLOVA tak typická pro jeho knihy jen dotvářejí bezpříkladnou atmosféru tajemna, která nás při četbě tiše obestírá, protože klíčový význam oněch SLOV Gaston odhaluje vždycky až na konci. Jdu si pro jednoho do knihovny.
