Co může nabídnout českým čtenářům finský krimi román? Hektický Londýn, waleského politika, lotyšské imigranty a inteligentní příběh spolu s napínavou zápletkou, čili mezinárodní úspěch zaručen…
Hlavní hrdinka Lia je z Finska, pracuje jako grafička v jednom intelektuálském londýnském magazínu a dle tradic je vysoká odtažitá blondýna, co žije především svým vnitřním světem. Tím světem ale dost otřese setkání s další londýnskou Finkou, Mari. Mari je sebejistá, inteligentní a umí číst v lidech. Postupně zjišťují, že mají společného víc než jen vzpomínky na věčný sníh, a stanou se z nich nejlepší přítelkyně. Tudíž nakonec Mari poodhalí roušku tajemství svého zaměstnání – je šéfkou podivného Studia, partičky lidí, kteří napravují špatné věci po svém. Připomíná to seriál Podfukáři, kdy dokáží ostatní přesvědčit o čemkoli, co právě potřebují. Švindlem, na hraně zákona i za ní, takoví moderní Robinové Hoodové. Lia je zprvu dosti nedůvěřivá a nelíbí se jí klamání jiných, byť v rámci konání vyššího dobra, ale postupně je sama do týmu vtažena, ani neví jak. A to je teprve začátek knihy…
První úkolem, kterého se Lia zúčastní, bude politická zdiskreditace předsedy radikální pravicové strany Arthura Frieda. Rozjíždí se pátrání, hledají se důkazy, které by ho pomohly zničit. Ale aby to nevypadalo jen jako rozepsaná epizoda švindlířského seriálu, Studio se také snaží vyšetřit brutální vraždu, která se Lie zažrala pod kůži – natolik silně, že se z Lii dobrovolně stává amatérský detektiv, co tahá rozumy z barmanů a podivných existencí. Dva souběžné úkoly se proplétají, švindly jsou čím dál náročnější a roste i riziko – nejen z odhalení. Možná si totiž ukousli příliš velké sousto…
Ještě před otevřením knihy jsem dumala, jestli styl vyprávění nějak zásadně ovlivní fakt, že je příběh zasazený do Londýna. Někteří skandinávští autoři přece dokáží psát tak, že nepoznáte, jaké národnosti vlastně jsou. Po první stránce Pouta je ale vše jasné. Hiltunen je Fin jako poleno…
Seversky civilní odstup jako by malinko bránil čtenáři pocítit k postavám nějaké sympatie, přesto není Lia Pajula zcela ztracená, jen chvilku potrvá, než jí přijdete na chuť. Čemu ale odstup nebrání, je kladení si otázek. Například o co opravdu jde té super dokonalé Mari, že si vůbec všimla obyčejné Lii? Proč doopravdy Lia odešla z Finska? A co prohnilého skrývá za svou maskou politik Fried?
Anotace označila knihu za psychologický thriller, ale já zpočátku nechápala, jak by se příběh mohl rozjet do něčeho, co lze nazvat thrillerem. Protože jak je v knize zmíněno, pro Finy je typický melancholický klid, a i tady vše plyne tak nějak klidně… takže si čtenář ani nevšimne, kdy přesně se změnilo tempo, odkdy začal mít znepokojivý pocit ohrožení, kdy se mu zvýšil tep. Protože jak úkoly pokračují, lov na Frieda vrcholí, a v kauze zavražděné zabředává Lia i Studio do ošklivého světa prostituce a pobaltských nelegálních imigrantů, atmosféra houstne a příběh nenápadně, ale systematicky graduje.
Finské pouto je kriminální román, o kterém jsem dlouho nevěděla, co si o něm myslet – ale v průběhu vyprávění mi přichystal řadu překvapení takového druhu, jaké nutí přehodnocovat názory. Najednou totiž dokázal být napínavý, návykový a dokonce i realistický (což bych v úvodu do příběhu o partě občanů, zažraných do tajného napravování zla, nikdy neřekla).
Už chápu, proč ve Finsku kniha posbírala tolik cen. Je to prosté. Protože si je zasloužila.
Pouto je prvním dílem z chystané série, takže doufejme, že s pomocí finské literární nadace vyjdou v budoucnu česky i další díly. Autor slibuje nepředvídatelné zvraty…
Originál: Vilpittömästi sinun, 2011
Překlad: Barbora Špronglová
Vydalo: Argo, 2013
411 stran
www.argo.cz
