Jsou místa, která vás chytnou a nepustí. Robin Verner jedno takové místo poznal. Jen netušil, že to není jen reklamní fráze.
Mlha má pro lidi zvláštní kouzlo. Pro některé možná poetické, pro jiné tajemné, až strašidelné. Není divu, že tohoto přírodního jevu čas od času využívají spisovatelé a scénáristé. Svou troškou do mlýna přispěl v roce 2023 také pražský novinář a publicista Jaroslav Konáš.
Robin Verner pracuje v reklamní agentuře jako copywriter. V branži je celkem úspěšný, publikoval v několika časopisech a před pár lety dokonce vydal knihu. Od ředitelky gymnázia v sudetském městě Rozklava dostane nabídku vést pro studenty a veřejnost kurzy tvůrčího psaní. Za práci na několik měsíců mu město nabízí ubytování ve zdejším hotelu s plnou penzí a krásu okolní přírody. Robin cítí, že změnu potřebuje a že musí z Prahy vypadnout. Se šéfem se dohodne na volnějším režimu práce na dálku. Předpokládá, že by tu mohl kromě úkolů od firmy a vedení kurzu pracovat i na další knize.
Příjezd do Rozklavy ho poněkud zaskočí. Nádraží je opuštěné, na zeď někdo napsal „Otoč se a utíkej pryč!“. Město samotné vypadá vylidněné a jako by uvázlo v čase desítky let zpátky. Robin se však rychle odklepe – vždyť tohle je přesně to, co potřeboval! Už bylo načase vyměnit shon a stres velkoměsta za něco klidnějšího. Zpočátku ho zaráží, že tu nikde není signál, ale i přes to se přenese. Ani s postupem času ho však nepřestává udivovat podivně vylidněné město, přičemž tísnivou atmosféru ještě zahustí mlha, která podle místních přichází vždy na podzim a může trvat i několik měsíců. A v mlze se může ukrýt i stát ledacos. Místní věří jakési povídačce o Pánovi lesa a přinášení obětí, ale Robin se tomu jen pošklebuje. Dokud ovšem nezjistí, že to zase taková povídačka není.
Kontrast svérázné místní komunity s okolním světem, zlo ukryté pod povrchem navenek půvabného městečka, zapojení lidí do tajemného kultu, díky čemuž si nemůžete být jisti, komu věřit – to je celkem častá dějová kostra thrillerů i detektivek. Konášovo dílo ovšem spadá čistě do hororu a v tomto žánru je možné všechno, žádná pravidla neplatí. Můžete tedy čekat, že leckomu ledacos projde, a je jedno, jestli je to ruka zákona nebo jiná veřejná osoba.
Město v mlze je nejlepší v momentech, kdy se očima protagonisty seznamujeme s (fiktivní) Rozklavou. Robinovi nabízí krásy okolní přírody, ale zároveň se tu lidé chovají podivně. Jako kdyby něco tajili, před něčím utíkali, něčeho se báli. Všechny tyhle scény vyznívají lehce surrealisticky, mají v sobě nesporně podtón hrozby, přitom jsou ale doplňovány scénami z běžného života v malém městě. Události vymykající se běžnému chápání tak doplňují civilní zápletky (kurz tvůrčího psaní, rockový koncert) a obvyklé denní rutiny některých postav (ředitelka gymnázia, starosta), což dodává příběhu zajímavý kontrast.
Autor umí psát celkem barvitě, přesto se ale vyjadřuje jasně a stručně. Už jen popis nepříliš vábného nádraží v zapadlém koutě Čech dobře navozuje atmosféru tajemna i jistého nepřátelství či alespoň studeného nezájmu.
U několika stolů seděli dopolední hosté. Parta popelářů, dědci zvyklí pít padesát let v kuse, neurčité alkoholové existence bez výrazu. Oči měli zapíchnuté do půllitrů, někteří vypadali, že už tady bydlí. Všichni kouřili jednu za druhou a popel oklepávali do otlučených popelníků tlustých tak, že by se s nimi dala rozbít hlava. Robin si to místo okamžitě zamiloval.
str. 16
Mlha tu samozřejmě hraje velkou roli. Nejspíš je to autorova pocta klasickým hororům, velmi dobře ji už v roce 1985 využil Stephen King ve své psychologicko-hororové novele Mlha a stejně dobře na ní před sedmi lety vystavěl svůj horor Mrtvý muž přichází britský autor Paul Finch (a znovu se k ní loni vrátil titulem Období mlh). Bílá tma samozřejmě umocňuje onu blížící se hrozbu, ale daleko působivější je ta část knihy, kdy se Robin dozví, co se za městem odehrává. Pak se ke slovu dostává dobře vystižený pocit strachu pramenící nejen z onoho poznání, ale především z obav, komu vlastně věřit, zdali totiž věřit vůbec někomu. Pasáže, kdy se Robin rozhodne jednat, patří spolu s vykreslením Rozklavy a neznámého zla k těm lepším částem knihy.
S rozuzlením už je to poněkud horší. V tomhle jsou někdy horory ošidné, pokud strach a napětí funguje jen do doby, kdy se bojíme něčeho neznámého, kdy nevíme, proti komu hlavní hrdina stojí a co za tím vším je. Ve finále se už pak řada hororů, ať už knižních nebo filmových, snaží čtenáře či diváka šokovat zběsilými efekty, výkřiky a leckdy i brutalitou, ale ono už to bohužel nefunguje a napětí z dosavadního příběhu je pryč. I vyvrcholení Konášova hororu pro mě bylo zklamáním, nicméně nutno uznat, že pokud si připravil půdu tak, jak si ji připravil, moc možností, jak z toho se ctí vybruslit, mu nezbylo. Nutno ale uznat, že úplný konec má poměrně zajímavé rozuzlení.
Jaroslav Konáš ve svém románu staví na osvědčených základech hororového žánru – malé město s tísnivou atmosférou, zvláštní místní komunita a tajemství, které postupně pohlcuje hlavního hrdinu. Autorův jazyk je barvitý, ale úsporný, a výstižně buduje obraz města, kde se neznámé zlo skrývá za každým rohem. Přestože kniha exceluje v popisu prostředí a budování napětí, její finální rozuzlení ztrácí na síle – což je častý problém hororů, které se snaží vysvětlit nevysvětlitelné. Navzdory tomu je jde o působivý příspěvek do žánru, který ocení především ti, kdo hledají příběh s tísnivou atmosférou a nejednoznačnými hrdiny.
Text: Jaroslav Konáš (2023)
Vydáno: Argo (2023)
192 stran
