Nakladatelství Mystery Press pokračuje ve vydávání světově proslulých detektivek Ellis Peters. Kniha Neobyčejný benediktin přináší tři krátké detektivní příběhy se slovutným bratrem Cadfaelem, doplněné zasvěceným doslovem renomované historičky Františky Vrbenské. Máme ukázku.
Když lidská arogance plodí neštěstí…
Neobyčejný benediktin je další knihou v sérii nesmrtelných detektivek, jimiž se proslavila britská spisovatelka Ellis Peters. Tři krátké příběhy mapují různé životní etapy bratra Cadfaela, přičemž mimoděk zdůrazňují jeho důmyslnou, laskavou a veskrze lidskou povahu, pro níž jsou autorčiny historické detektivky po celém světě tolik milovány.
Přečtěte si ukázku z knihy Neobyčejný benediktin.
Králův dvůr tenkrát v pozdním podzimu roku 1120 nespěchal s návratem do Anglie, přestože boje, v poslední fázi poněkud těkavé, dávno skončily a vynucený mír byl zpečetěn královským sňatkem. Král Jindřich úspěšně ukončil šestnáct let trpělivého, vychytralého, neúnavného pletichaření, válčení a zákulisního zasahování a nyní se mohl spokojeně posadit a odpočívat nejen jako pán Anglie, ale i Normandie. To, co Dobyvatel neuváženě rozdělil mezi své dva starší syny, nyní opět spojil a připoutal k sobě ten nejmladší. Někteří naznačovali, že jeho ruka měla co dočinění s odstraněním obou bratrů; jednoho narychlo zahrabali pod věží ve Winchesteru, kdežto druhý byl nyní uvězněn v Devizes a nebylo pravděpodobné, že ho svět ještě někdy spatří.
Dvůr si mohl snadno dovolit užívat vítězství, zatímco Jindřich pečlivě urovnával poslední drobnosti, jež bylo ještě třeba zabezpečit. Jeho loďstvo se však již v Barfleuru připravovalo na cestu zpátky do Anglie, a do konce měsíce bude král doma. Mezitím již mnozí baroni a rytíři, kteří bojovali v jeho bitvách, stahovali své jednotky a mířili k domovu, mezi nimi jistý Roger Mauduit, na kterého doma čekala mladá a hezká manželka, v hlavě mu ležela jistá právní záležitost a potřeboval dopravit do Anglie pětadvacet mužů, z nichž většinu bude muset po přistání vyplatit.
Mezi pestrou sebrankou, kterou pro svého pána naverboval tady v Normandii, bylo pár takových, které by stálo za to ponechat si ve svých službách spolu s několika muži z vlastní čeledi, aspoň dokud se bezpečně nedostane domů. Toulavý klerik, který se dal na vojnu, zběhlý kněz nebo kdovíco jiného, byl výborný opisovač a velmi znalý v latině a dovedl by včas vyhotovit právní dokumenty v té nejlepší a nejúhlednější podobě, než ve Woodstocku zasedne králův dvůr. A ten velšský voják byl sice neuhlazený a neposlušný, ale také zkušený, dovedl zacházet se zbraněmi, stál za svým slovem, když je dal, a dalo se na něj naprosto spolehnout v jakékoli situaci na souši i na moři, protože měl s oběma živly dlouholeté zkušenosti. Roger si plně uvědomoval, že není nijak zvlášť milován, a nevěřil příliš v udatnost ani loajalitu svých vlastních lidí. Ale tenhle Velšan z Gwyneddu, přivandrovalý přes Antiochii, Jeruzalém a Bůh sám ví přes co ještě, měl v sobě vštípenou vojenskou čest a nosil ji jako druhou přirozenost. S láskou nebo bez lásky vykoná službu, k níž se zavázal.
Roger jim to oběma nabídl, když jeho muži v Barfleuru nastupovali na loď, uprostřed klamně vlídného listopadu a s klidným mořem.
„Až se vylodíme, byl bych rád, kdybyste mne doprovodili na mé sídlo Sutton Mauduit u Northamptonu a zůstali v mém žoldu, dokud se nevyřeší jistá soudní pře, kterou mám se shrewsburským opatstvím. Král hodlá po návratu do Anglie přijet do Woodstocku a třiadvacátého tohoto měsíce tam bude soudit mou při. Zůstanete v mé službě až do toho dne?“
Velšan řekl, že zůstane do toho dne nebo do té doby, kdy se pře rozhodne. Řekl to lhostejně jako ten, kdo nemá na celém světě nic důležitého, co by ho táhlo někam jinam. Proč ne Northampton a pak Woodstock? Bylo jedno, kam se vydá. Žádné světlo mu neukazovalo žádným směrem, na žádnou cestu. Svět byl širý, krásný a šťavnatý, ale bez ukazatelů.
Odraný klerik Alard váhal, škrábal se v husté čupřině prošedivělých zrzavých vlasů a nakonec také řekl ano, ale tak, jako by ho nějaká neurčitá lítost táhla někam jinam. Znamenalo to ještě několik dní platu, nemohl si dovolit odříci.
„Byl bych s ním šel ochotněji,“ prohodil později, když se spolu opírali o brlení a pozorovali, jak se z klidného moře vynořuje nízká modrá čára anglického pobřeží, „kdyby mířil víc na západ.“
„Proč?“ zeptal se Cadfael ap Meilyr ap Dafydd. „Máš na západě příbuzné?“
„Míval jsem. Už nemám.“
„Umřeli?“
„Já jsem umřel.“ Alard bezmocně pokrčil hubenými rameny a ušklíbl se. „Měl jsem sedmapadesát bratrů a teď nemám ani jednoho. Teď, když je mi přes čtyřicet, začínám své příbuzné postrádat. Když jsem byl mladý, vůbec jsem si jich nevážil.“ Hodil po svém společníkovi posmutnělým pohledem a potřásl hlavou. „Byl jsem mnichem v Eveshamu, oblatus, otec mě věnoval Bohu, když mi bylo pět let. Když mi bylo patnáct, nemohl jsem snést, že bych měl žít celý život na jednom místě, a utekl jsem. Jeden ze slibů, které skládáme, je stálost – být spokojený na jednom místě a vycházet ven jen na rozkaz. To pro mne nebylo, aspoň tenkrát. Lidem mého druhu se říká vágusové – lehkovážné duše, které se musejí toulat. Nu, Bůh ví, že jsem se zatoulal svého času dost daleko. Začínám mít strach, že se už nikdy nedokážu zastavit.“
Velšan si přitáhl k tělu plášť proti studenému větru. „Stýská se ti po návratu?“
„I námořníci musejí nakonec někde spustit kotvu,“ odpověděl Alard. „Jestli se vrátím, stáhnou ze mě kůži, to vím. Ale pokání má jednu přednost, že splácí všechny dluhy a nechává účet čistý. Až bych zaplatil, našli by pro mě místo. Ale nevím… nevím… ten vágus je ve mně pořád. Rve mě to na dvě strany.“
„Po pětadvaceti letech nemůže uškodit ještě měsíc nebo dva na klidné přemýšlení. Opiš mu ty jeho papíry a rozmýšlej si svůj případ, dokud nebude ta věc vyřízená.“
Byli asi stejně staří, přestože zběhlý mnich vypadal o deset let starší a notně pošramocený světem, po němž v klášterních zdech tak toužil. Nikdy mu dobře nezaplatil majetkem ani ošacením, protože byl celý ošoupaný a vyzáblý, ale třeba dostal spravedlivý plat v podobě zmoudření. Trochu vojančení, trochu písařství, nějaké to ošetřování koní, každá práce, která mu přišla pod ruku, až dovedl skoro všechno, co zvládne zdravý muž. Říkal, že prošel Itálií na jih až po Řím, nějaký čas sloužil pod hrabětem flanderským, přešel přes hory do Španělska a nikdy se nikde dlouho nezdržel. Nohy mu pořád sloužily, ale mysl už byla cestami unavená.
„A ty?“ pohlédl na společníka, kterého znal z tohoto posledního tažení už rok. „Ty jsi taky tak trochu vágus, podle toho, co vypravuješ. Tolik let na křížové výpravě a v boji s korzáry na Středozemním moři, a pořád toho ještě nemáš dost, ale musíš znovu přes moře a nechat se otloukat v Normandii. Neměl jsi žádnou lepší práci, když ses vrátil do Anglie, než se znovu nechat naverbovat do téhle pomatené války? Žádnou ženu, která by tě rozptýlila od bojování?“
„A co ty? Osvobozený z kláštera, osvobozený od slibů!“
„To je zvláštní,“ podivil se Alard, „já to tak nikdy nechápal. Sem tam nějaká ženská, to ano, když na mě přišly touhy, nějaká byla po ruce a ochotná, ale manželství a ženění… nikdy mi nepřipadlo, že bych na to měl právo.“
Velšan se rozkročil na lehce se houpající palubě a díval se, jak se vzdálené pobřeží přibližuje. Širokoplecí, podsaditý, svalnatý chlapík v nejlepších letech, hnědovlasý a s kůží zhnědlou východním sluncem i životem na volném povětří, dobře opatřený koženým kabátcem a kvalitním suknem a dobře vyzbrojený mečem a dýkou. Celkem pohledná tvář s výraznými rysy a smělými kostmi jeho národa – svého času se našly ženy, jimž se líbil.
„Před léty jsem měl děvče,“ pronesl zádumčivě, „ještě než jsem se vydal na křížovou výpravu. Ale když jsem přijal kříž, na tři roky jsem ji opustil, a zůstal tam sedmnáct let. Pravda je, že jsem na ni na východě zapomněl, a ona na západě díky Bohu zapomněla na mne. Když jsem se vrátil, ptal jsem se po ní. Pořídila si lepšího, slušného, solidního člověka, který nebyl žádný vágus, ale řádný řemeslnický mistr a radní v městě Shrewsbury. Tak jsem se zprostil zátěže na svědomí a vrátil se k tomu, co jsem dovedl, vojančení. Docela bez lítosti,“ přiznal prostě. „Bylo to už léta přežité a odbyté. Pochybuji, že bych ji byl poznal, nebo ona mne.“ V letech mezi tím se vyskytly jiné ženské tváře, dosud živé v jeho paměti, kdežto její se propadla do mlhy.
„A co si počneš teď,“ zajímal se Alard, „když král dostal všechno, co chtěl, oženil syna s Anjou a Maine a ukončil boje? Půjdeš zpátky na východ? Tam se perou pořád, tam by ses vždycky uplatnil.“
„Ne,“ odpověděl Cadfael s očima upřenýma na pobřeží, které začínalo nabývat hutného tvaru a rýsovaly se na něm vlny útesů a dun. I to se přežilo a bylo odbyté už před léty, a ne tak dobře, jak kdysi doufal. Toto přelétavé válčení v Normandii bylo jen jakousi douškou, okamžitým nápadem, způsobem, jak vyplnit mezeru mezi tím, co bylo a co má přijít, ale zatím se nezjevilo. Věděl jen, že to musí být něco nového a závažného, dveře otvírající se do jiného pokoje. „Zdá se, že máme oba pár dní na rozmyšlenou, abychom přišli na to, kam vlastně máme namířeno. Měli bychom ten čas dobře využít.“
Do večera bylo dost rušno, takže se museli zabývat přítomností a nemohli si lámat hlavu s tím, co bylo a co bude. Jejich loď hnaná stálým, příznivým větrem před setměním vplula do Southamptonu a Alard musel kontrolovat vykládané zboží, kdežto Cadfael vyváděl na břeh koně. Přespali ve městě v hostinci s konírnou a za svítání vyrazí na cestu.
„Takže král má namířeno do Woodstocku,“ prohodil Alard, ospale se zahrabávaje do sena v teplém seníku nad stájí, „aby už třiadvacátého zasedl k soudu. Odbývá si kralování na svých loveckých chatách; říká se, že se o státních záležitostech víc namluví ve Woodstocku než ve Westminsteru. A drží si tam šelmy – lvy a levharty –, dokonce i velbloudy. Viděl jsi někdy velbloudy, Cadfaele, tam na východě?“
„Viděl a jezdil na nich. Jsou tam stejně běžní jako koně, pracovití a užiteční, ale jezdí se na nich nepohodlně a mají hnusnou povahu. Díky Bohu, že ráno sedláme koně.“ A po dlouhém mlčení, na pokraji spánku, se zvědavě zeptal do senem provoněné tmy: „Jestli se přece jednou vrátíš, co vlastně od Eveshamu čekáš?“
„Vím já?“ ospale odvětil Alard a pak pokračoval s živým vzdechem, opět zcela probuzen: „Snad to ticho… nebo ten klid. Už nemuset pobíhat… dojít na místo a víckrát nemuset utíkat. Chutě se mění. Teď mi připadá, že by bylo krásné být v klidu.“
* * *
Sídlo, jež tvořilo ústředí roztroušeného a značně velkého panství Rogera Mauduita, leželo kousek na jihovýchod od Northamptonu, stulené pod ochranou dlouhého hřebenu lesnatých kopců, v nichž měl král honitbu, a rozsáhlá pole se prostírala v úrodné nížině. Dům byl kamenný a prostorný, s hlubokým podsklepením, s nízkou věží se dvěma komůrkami na východním konci, a řada důkladných stájí, stodol a maštalí na vnitřní straně zdi, jíž byl obehnán, byla skutečně úctyhodná. Někdo to tu dobře spravoval, zatímco byl pán na cestách v záležitosti krále Jindřicha.
Vybavení síně také mluvilo o dobrém hospodaření a sluhové i služky konali práci hbitě a ostražitě, což svědčilo o jisté bázni před tím, kdo na jejich dílo dohlížel. Stačilo jeden den pozorovat paní Eadwinu v činnosti a bylo jasné, kdo tu panuje. Roger Mauduit se oženil se ženou nejen hezkou, ale také zdatnou a panovačnou. Tři roky tu bylo všechno po jejím a podle všeho ji postavení velitelky těšilo. Možná dokonce nebude ráda předávat vládu, i když je jistě ráda, že se jí její pán zase vrátil domů.
Byla to vysoká, půvabná žena, o deset let mladší než Roger, se spoustou světlých vlasů a s velkýma modrýma očima, které většinou diskrétně zpola zakrývaly neuvěřitelně dlouhé řasy, ale když je zcela otevřela, blýskly ocelovou výzvou. I její úsměv byl diskrétní a téměř jí nemizel ze rtů, takže spíš zakrýval, než odhaloval, co si myslí; a přestože jejímu uvítání vracejícího se chotě nic nescházelo, a jakmile jeho kůň vstoupil do brány, zahrnula ho všemi možnými poctami a projevy náklonnosti. Cadfael se neubránil otázce, zda při tom nepočítá všechny muže, které s sebou přivezl, a každý kousek zbroje, brnění i zbraní, jimiž jsou vybaveni, jako když žárlivě pořizuje inventář jeho majetku a zásob, aby se ujistila, že nic neschází.
Za ruku držela asi sedmiletého synáčka, stejně plavého jako matka, se stejným tajnůstkářským, takřka pohrdlivým úsměvem, a stejně naparáděného jako ona.
Alarda si paní prohlédla od hlavy k patě, ohrnula nos nad jeho ošuntělostí, zapochybovala o jeho morálce, ale přesto ho byla ochotná přijmout a využít jeho schopností. Písař, který se staral o záznamy a účty panství, byl docela zdatný, ale latinsky neuměl a nedovedl úhledně psát. Alarda odvedli ke stolku v zákoutí u velkého krbu a důkladně ho zaměstnali opisováním jistých listin a dopisů, jež měl připravit k předložení u soudu.
„Vede při se shrewsburským opatstvím,“ vyprávěl Alard, když byl po večeři v síni propuštěn z práce. „Vzpomínám si, jak jsi říkal, že si ta tvá dívka vzala nějakého tamějšího kupce. V Shrewsbury je benediktinský klášter jako ten můj v Eveshamu.“ Dosud mu říkal „můj“, tolik let potom, co jej opustil, nebo možná zase, když nyní čas setřel všechno, co jej odtamtud kdysi vypudilo. „Musíš jej znát, jestli odtamtud pocházíš.“
„Narodil jsem se v Trefriw, v Gwyneddu,“ vysvětlil Cadfael, „ale brzy jsem šel do služby k anglickému obchodníkovi s vlnou a s jeho domácností jsem se dostal do Shrewsbury. Bylo mi tenkrát čtrnáct – ve Walesu je člověk ve čtrnácti mužem, a protože jsem uměl dobře zacházet s krátkým lukem a rád jsem se oháněl mečem, myslím, že jsem si své živobytí zasloužil. Většinu následujících let jsem prožil v Shrewsbury, znám to tam jako své boty, opatství a všechno ostatní. Můj pán mě tam na rok poslal, abych se naučil číst. Ale když umřel, odešel jsem z té služby. Synovi jsem se ničím nezavázal a byl jen ubohým stínem svého otce. Tenkrát jsem se chopil kříže. Nebyl jsem sám, bylo nás zapálených mnoho. Neříkám, že pak ze všeho zbyl jen popel, ale chvílemi ohníček sotva doutnal.“
„Tu spornou půdu drží Mauduit,“ pokračoval Alard, „a opatství ho žaluje o vrácení. Už se to táhne čtyři roky, od té doby, co zemřel zdejší starý pán. Podle toho, jak znám benediktiny, sázel bych na jejich poctivost spíš než na Rogerovu, to ti říkám rovnou. Přesto se jeho listiny zdají pravé, nakolik to dokážu poznat.“
„Kde je ta půda, o kterou se přou?“
„Je to statek, který se jmenuje Rotesley, blízko Strettonu, panství, vesnice, právo dosazovat kněze v místním kostele, všechno. Jeví se, že hned po smrti velkého hraběte, když se jeho opatství ještě stavělo, Rogerův otec věnoval Rotesley opatství. O tom není sporu, je tu listina, která to dokazuje. Ale opatství mu je na doživotí svěřilo do nájmu, aby tam mohl nerušeně dožít. Roger už byl tehdy ženatý a bydlel tady v Suttonu. A odtud začíná spor. Opatství tvrdí, že bylo jasně dohodnuto, že nájem končí smrtí starého pána, že to tak on sám chápal, a zamýšlel, aby byl statek vrácen opatství, jakmile on tu nebude. Kdežto Roger tvrdí, že žádná taková dohoda neexistovala, ale nájem byl udělen Mauduitům a měl by být dědičný. A doposud se ho drží zuby nehty. Po několika slyšeních to postoupili samotnému králi. A proto pozítří my dva, příteli, pojedeme s Jeho Lordstvem do Woodstocku.“
„A jak hodnotíš jeho šance na úspěch? Nevypadá, že by si byl dvakrát jistý,“ přemítal Cadfael, „soudě podle jeho popudlivosti a toho, jak je poslední dny ustaraný.“
„Víš, ta listina mohla být formulována lépe. Říká se v ní prostě, že vesnice se uděluje zpátky do nájmu na dobu života starého pána, ale neříká se tam nic o tom, co bude pak, ať už měli jakékoli úmysly. Podle toho, co jsem slyšel, byli opat Fulchered a starý pán ve velmi dobrých vztazích, dohody o jiných věcech v sídelní knize jsou formulované jako mezi muži, kteří si důvěřují. Všichni svědkové už zemřeli, stejně jako opat Fulchered. Dnes je tam nějaký Godefrid. Ale třeba má opatství nějaké dopisy, které si psali, a dopis je svědectvím o záměru, o nic méně než formální listina. Však se dočkáme a uvidíme.“
Anotace:
Píše se rok 1120 a rytíř Roger Manduit je na cestě k soudu o pozemky, které jeho otec údajně odkázal shrewsburskému klášteru. Roger o ně ale rozhodně nehodlá přijít – i kdyby měl líčení vyhrát lstí. Když je v noci po příjezdu do opatství přepaden, vlastně mu to hraje do karet. Mezi jeho odplatou a bezbrannými mnichy stojí jediný muž: Rogerův vazal Cadfael.
O patnáct let později žije Cadfael mezi benediktiny jako klášterní bylinkář. Klid ve Shrewsbury však naruší příjezd jiného šlechtice, lorda FitzHamona, který se ke konci života rozhodl pojistit si místo v nebi tím, že věnuje církvi okázalý dar. Jenže pár vzácných stříbrných svícnů je následujícího rána pryč a FitzHamon běsní. Dokáže Cadfael přijít na to, kdo je vzal, dřív, než dojde ke krveprolití?
Jako by se na klášter lepilo málo smůly, jeho výběrčí William Rede se téměř utopí v řece poté, co ho někdo přepadne a okrade. Nikdo nic neviděl a zdá se, že zločin zůstane nepotrestán. Bratr Cadfael však má jedno eso v rukávu…
Nakladatel: Mystery Press, originální název: A Rare Benedictine: The Advent Of Brother Cadfael, překlad: Stanislava Pošustová-Menšíková, formát: vázaná s přebalem, 145×205 mm, 144 str., 349 Kč