Orlické vraždy, těžká cesta prosazování nových postupů policejního vyšetřování, vrahové Kott a Kutílek. To jsou hlavní témata knihy bývalé vyšetřovatelky, která mimo jiné absolvovala stáž u FBI.
V současné době vychází řada biografických a autobiografických knih o elitních vyšetřovatelích, kteří se podíleli na vyšetřování mediálně známých a zajímavých kauzách. Dominují v nich mužští autoři a vyšetřovatelé, avšak lze mezi nimi najít jednu sympatickou výjimku, a tou je autobiografická kniha RNDr. Jiřiny Hofmanové, která patří mezi nejvýznamnější vyšetřovatele 90. let 20. století. Podílela se na vyšetřování tzv. orlických vražd, absolvovala studijní pobyty u FBI a Kanadské královské jízdní policie. Její literární prvotina nicméně přináší především vyprávění o trnité cestě prosazování nových postupů při objasňování zločinů.
Kniha obsahuje deset základních kapitol, a i když se jako každá biografie odvíjí chronologicky, jsou kapitoly svým zaměřením dosti různorodé. Publikace je doplněna fotografiemi, jak ze soukromé sbírky autorky, tak z různých policejních vyšetřování. Na konci je doplněna několika přílohami týkajících se korespondencí s nadřízenými, na které v průběhu knihy odkazuje. V knize také najdeme řadu poznámek pod čarou, které se týkají vysvětlení některých pojmů jako třeba zdravotní nebo soudní pitva či sdělení obvinění. Termíny, které znají autoři detektivek i jejich čtenáři, ale ne vždy jsou správně interpretována nebo chápána.
Začínáme samozřejmě dětstvím a rodinným zázemím autorky, bez toho se žádná podobná kniha neobejde. Tady je tomu ale na rozdíl od jiných biografií, které jsou v tomto směru až nudné, věnován rozumný počet stran. Už v této části může čtenář ocenit příjemný sloh, kdy autorka vše popisuje jasně a čistě.
Jiřina Hofmanová se pak věnuje vyprávění o svém podílu na vyšetřování zmíněných orlických vražd. Jde o mediálně známé téma, mimo jiné zpracované relativně střízlivou optikou v seriálu Devadesátky (i když ne zcela věrohodně, jak se můžeme v knize dočíst) a v o něco starším a umělečtěji pojatém snímku Sametoví vrazi. Autorka se však oprostila od jakýchkoliv emocí a vše popisuje chronologicky přesně a věcně.
Další kapitoly jsou věnovány zejména autorčině snaze prosadit ve vyšetřování nové postupy vyšetřování. Nejprve je věnován prostor tzv. videografii (použití videotechniky k dokumentaci některých vyšetřovacích úkonů, např. ohledání místa činu, výslechy či rekonstrukce na místě činu), přičemž je názorně ukázáno, na jakých konkrétních případech a jak jí bylo využito. Velkou část knihy pak zabírá autorčin zájem o studium chování těžkých zločinců, tzv. behaviorální analýzu, kterou se po stáži na Jednotce behaviorální analýzy Akademie FBI v Quanticu snažila prosadit i u nás. Už v úvodu knihy popisuje, jak si musela těžce získávat důvěru ryze mužských kolegů či nadřízených a v těchto pasážích se to znovu projevuje. Spolu s až zarážející „zabedněností“ v podobě nechuti učit se něčemu novému, byť by například sledování a evidence sexuálních delikventů mohla zachránit lidské životy, jak se to ostatně na několika případech (v knize popsaných) potvrdilo.
Závěrečná část knihy se věnuje případu Kott a Kutílek, kteří jsou považováni za první sériové vrahy v polistopadové historii České republiky. Během šestadvaceti hodin dokázali zabít pět lidí, se kterými neměli předtím nic společného. Oba pak při dopadení házeli vinu jeden na druhého, a i když závěr knihy obsahuje Kutílkovu „zpověď“ předanou vyšetřovatelům, je otázkou, kolik z výpovědi psychopata oslavujícího satanismus lze brát vážně. Jiřina Hofmanová přiznává, že tento případ nevyšetřovala, ale po zpovědi Karla Kopáče (který sice sám nezabíjel, ale orlické vraždy připravoval) je dvojice vrahů druhým případem, u kterého může říci, že pronikla do myšlenek zločince (odtud tedy celý název knihy, která se ale – jak už vyplývá z předchozího textu – zabývá mnohem širší problematikou).
Jak už jsem zmínil, jednotlivé kapitoly jsou svým zaměřením různorodé. Pasáže o orlických vraždách nebo vraždící dvojici se čtou skoro jako thriller, na druhou stranu části, které se zabývají prosazováním novátorských postupů, občas připomínají nějaký oběžník. Na několika místech se utápí v množství zkratek, vyhlášek a zákonů. Ocení je asi především ti, kdo se o celou problematiku zajímají podrobněji, ale obávám se, že běžný čtenář se v tom může ztratit. V celkovém měřítku to ale na kvalitě knihy neubírá.
Myšlenky zločince v české kotlině mapují podsvětí devadesátých let, ale především popisují vývoj a myšlení v policejních složkách. Od sametové revoluce až po relativně nedávnou minulost. Autorka, mimochodem původní profesí středoškolská profesorka, rozhodně vyprávět umí. Dovolím si k tomu malou vsuvku… Bývalá vyšetřovatelka byla hostem vyhlášení Ceny Jiřího Marka za nejlepší detektivní titul vydaný v roce 2022. Absolvovala rozhovor s předsedou poroty této soutěže a svým poutavým vyprávěním o některých aspektech své práce si získala absolutní pozornost všech přítomných. Po rozhovoru za ní přišla spisovatelka Andrea Čekanová s dotazem, zdali někde nemá nějaký podcast nebo někde nepřednáší (bohužel ne), protože umí velice poutavě vyprávět. S tím lze jedině souhlasit. Její kniha je možná žánrově poněkud neuspořádaná, ale rozhodně si z ní každý může vybrat něco zajímavého a poučného.
Text: Jiřina Hofmanová (2023)
Vydáno: nakladatelství XYZ ve společnosti Albatros Media a. s. (2023)
360 stran
