Před deseti lety poslala za mříže muže, který zabil její nejlepší kamarádku. Co když se ale té osudné noci události odehrály úplně jinak, než jak si je pamatuje? Ruth Ware, přezdívané moderní „královna zločinu“, vychází nový psychologický thriller Podnikavá dívka. Strhující psychologický thriller od autorky bestsellerů Chata v horách a Otočení klíčem. Pro fanoušky znepokojivých příběhů autorek jako jsou Michele Campbell, Shari Lapena či B. A. Paris.
Všichni toužili po jejím životě. Jen jeden si přál její smrt…
Když Hanna Jonesová vkročila na půdu Oxfordu, prožívala nejšťastnější chvíle svého života. Zde se také seznámila s přáteli April, Willem, Hughem, Ryanem a Emily. Jenže o pár měsíců později byla April zavražděna ve svém pokoji, přičemž do vězení poslalo pachatele právě svědectví Hanny. O jeho vině dalších deset let ani na vteřinu nepochybovala.
Zrovna v okamžiku, kdy si Hanna myslí, že celou věc může konečně nechat za sebou, ji začnou pronásledovat stíny minulosti. Poháněna výčitkami, zkoumá všechny okolnosti svého a Aprilina působení na koleji a krůček po krůčku dochází k hrůznému odhalení…
Britská spisovatelka Ruth Ware je autorkou několika mezinárodních bestsellerů, přičemž s thrillery Všude kolem černý les, Chata v horách či Otočení klíčem se mohli seznámit i čeští čtenáři. Novinka Podnikavá dívka v sobě kombinuje prvky psychologického dramatu a moderní detektivky, atmosférou připomínající ta nejnapínavější díla Agathy Christie.
Přečtěte si ukázku z knihy Podnikavá dívka.
Předtím
Později si vybavila právě ty dveře. Byly otevřené, opakovala policii. Mělo mě trknout, že tu něco nehraje.
Dokázala si vybavit každý zpáteční krok z baru v Hallu: chůzi přes chrupavý štěrk na druhou stranu Old Quad neboli Starého nádvoří, pak skrz průjezd Cherwell Arch, neoficiální zkratku přes temnou Fellows’ Garden a neslyšné přeběhnutí přes rosou zkřehlý nedotknutelný trávník. V Oxfordu byly cedule „Zákaz vstupu na trávník!“ zbytečné; travnaté plochy byly už více než dvě století výhradním královstvím profesorů a asistentů bez nutnosti to studentům připomínat.
Pak už jen zbývalo minout ubytovnu Masters a obejít New Quad (nádvoří staré skoro čtyři sta let, ale pořád o sto let mladší než Old Quad).
Nakonec po schodišti číslo sedm, čtyři patra ošlapaných kamenných schodů až nahoru, kde měly s April své ložnice po levé straně chodby, naproti apartmá doktora Myerse.
Doktorovy dveře byly zavřené, ostatně jako vždy. Zato ty druhé dveře, dveře od jejich pokoje, zavřené nebyly. To byla poslední věc, kterou si pamatovala. Mělo jí hned dojít, že něco není v pořádku.
Ale v tu chvíli nemohla nic podobného tušit.
O dalším průběhu věděla jen z vyprávění. Její jekot. Hugh vyběhl po dvou schodech naráz, aby se k ní dostal co nejdřív. Aprilino ochablé tělo leželo na předložce před krbem; na fotografiích to později připomínalo naaranžovanou divadelní scénu.
Sama si však na to nevzpomínala – jako by měla blokovaný mozek, zamčený, prostě file corrupted – a ani sebevětší počet otázek vyšetřovatelů její paměť neaktivoval. Jen občas se uprostřed noci probudila s tím výjevem před očima, tak odlišným od zrnitého polaroidového snímku policejního fotografa s pečlivě zakreslenými důkazy a ostře přesvíceného reflektorem.
V jejích snech jsou světla ztlumená a April má tváře ještě lehce ruměné posledním zábleskem života. A ona vidí samu sebe, jak letí přes obývací pokoj a při spěšném pokleknutí klopýtne o okraj koberce u Aprilina těla, a potom slyší hysterický křik.
Nikdy si není jistá, jestli to je vzpomínka, nebo noční můra – či mix obojího.
Tak či onak je April mrtvá.
POTÉ
„Sedmnáct liber a devadesát osm pencí,“ řekne Hanna zákaznici, jež roztržitě přikývne a přes pult k ní šoupne kreditní kartu. „Bezkontaktní, je to tak?“
Žena neodpoví hned, protože se snaží své čtyřleté dcerce zatrhnout hru s vystavenými školními gumami, na zopakovanou otázku však už zareaguje: „Och, samozřejmě.“
Hanna podrží kartu u terminálu, dokud se neozve pípnutí, a pak ženě podá knihy i s účtenkou. Obrázkové vyprávění pro nejmenší Gruffalo a kromě něj Čekáme děťátko a Pokojíček v mamince. Copak je asina cestě, sestřička nebo bratříček? Zachytí pohled děvčátka, jež si teď prohlíží dopisní papíry, a spiklenecky se na ně usměje. Dítě ztuhne a pak jí nečekaně úsměv oplatí. Hanna by se ráda zeptala, jak se maličká jmenuje, ale matka by to mohla považovat za vlezlost.
Radši se obrátí zpátky k zákaznici.
„Přejete si sáček? Případně tady za dvě libry máme tyhle nádherné tašky.“ Ukáže za pult na hromádku plátěných tašek s hezkým logem knihkupectví Tall Tales – vysokou naklánějící se hraničku knih ve tvaru názvu obchodu.
„Díky, nechci!“ usekne žena, nacpe si nákup do kabely hozené přes rameno, načež drapne dcerku za ruku a vyvleče ji ze dveří. Za nimi se na podlahu skutálí guma ve tvaru tučňáka. „Nech toho! Už tě mám dneska plný zuby,“ zaslechne Hanna syknout ženu, než dvojice se zacinkáním zvonečku zmizí za viktoriánskými prosklenými dveřmi.
Hanna je sleduje pohledem, dokud jí holčička klopýtající s pobrekáváním za matčinou nekompromisní rukou nezmizí ze zorného pole. Mimoděk si přitiskne dlaň na břicho, na jeho konejšivý tvar – tvrdý a oblý a prazvláštně cizí, jako by spolkla fotbalový míč.
Knihy o rodičovství používají jedlé metafory. Buráček. Švestička. Citronek. To mi připadá jako Hodně hladová housenka, nevycházel Will z údivu po přečtení kapitoly o prvním trimestru. Pokud si Hanna vybavuje správně, v tomhle týdnu to je mango. Nebo granátové jablko? Na oslavu šestnáctého týdne jí Will přinesl k snídani do postele avokádo, hezky se lžičkou, překrojené vejpůl. Hanna na ovoce chvilku zírala a cítila, jak se jí v útrobách vzedmula ranní nevolnost, která měla už dávno přestat, odstrčila talíř a pádila na záchod.
„Promiň,“ omluvila se Willovi po návratu. „Bylo to od tebe milé – ale když prostě…“
Nedokázala dopovědět. Zle se jí dělalo nejen při pouhé představě olejnaté hebkosti na jazyku, ale bylo to ještě cosi… niternějšího.
Představa, že jí svoje vlastní dítě.
„Kávu?“ vyruší ji z myšlenek Robyn.
Hanna se směrem ke spolupracovnici na druhém konci prodejního pultu usměje. „Prosím?“
„Ptám se, jestli chceš kafe? Nebo si ještě pořád dáváš pauzu?“
„Ale ne, už ho piju, jen se to snažím trochu omezit. Tak bezkofeinové, šlo by to?“
Robyn přikývne a zmizí na konci obchůdku do kumbálu honosně zvaného Salonek pro personál a ve stejném okamžiku Hanně v zadní kapse džínů zavibruje mobil.
V zaměstnání si vypíná zvonění. Cathy, majitelka Tall Tales, je moc milá a občasné juknutí na mobil během pracovní doby nezakázala, ale zvonění může během čtení pohádek nebo jednání se zákazníkem působit rušivě.
Ovšem teď je obchod prázdný, takže Hanna sáhne po mobilu, aby zjistila, kdo jí volá.
Mamka.
Hanna se zamračí. Tohle není běžné. Jill nemá ve zvyku brnknout jen tak, aby si poklábosila; volají si spolu jednou týdně, obvykle v neděli dopoledne, když se mamka vrátí od jezera, kde si byla zaplavat. Během týdne se ozve jen výjimečně a v pracovní době v žádném případě.
Hanna hovor přijme.
„Hanno,“ vyhrkne matka bez úvodu, „můžeš mluvit?“
„No, jsem v práci, takže pokud přijde zákazník, musím hovor utnout, ale pár vteřin teď mám. Stalo se něco?“
„Ano. Ne, chci říct…“
Matka se zarazí. Hanně naskočí husí kůže. Její věcná a neustále vytížená matka nikdy nehledala slova – co se probůh děje?
„Není ti nic? Snad ne – nejsi nemocná?“
„Ne!“ Matka se pobaveně zasměje, ale pořád z ní čiší napětí. „Kdepak, nic takového. To jen… Zkrátka, četla jsi tu novinku?“
„Jakou? Od rána tvrdnu v obchodě.“
„Novinku o… Johnu Nevillovi.“
Hanně se sevře žaludek. V posledních týdnech nevolnosti zvolna ustupovaly, ale teď byly naráz zpět. Pevně stiskne rty, začne dýchat nosem a volnou rukou se přidrží pultu, jako by hledala pevný bod.
„Promiň,“ zamumlá matka. „Nechtěla jsem tě obtěžovat v pracovní době, ale právě mi to vylítlo v Naléhavém a já se vyděsila, že ti zavolá někdo z Pelhamu nebo ti u dveří zazvoní reportéři z Mailu. Prostě mě napadlo…“ Hanna slyší, jak matka polyká. „Napadlo mě, že bys to měla radši slyšet ode mě.“
„Ale co?“ Hanna zatíná zuby, jako by tím mohla potlačit nevolnost, a polkne sliny, jež jí plní ústa. „Prozradíš mi to?“
„Je po smrti.“
„Ach.“ Zvláštní pocit. Nával úlevy vystřídané prázdnotou. „Jak?“
„Infarkt ve vězení.“ Jill mluví měkce, jako by si přála zbrzdit dopad svých slov.
„Ach,“ polkne Hanna znovu. Poslepu nahmátne stoličku za pultem, kde sedává v klidnějších chvilkách dne a lepí cenovky na knihy. Přitiskne si dlaň na břicho, jako by se chránila před úderem, jenž už dopadl. Nemá slov. Dokáže jen opakovat „ach“.
„Je ti dobře?“
„Je, samozřejmě.“ Hanna zní vlastní hlas dutě a vzdáleně. „Jistě, proč by nebylo?“
„No…“ Cítí, jak matka pečlivě zvažuje, co říct. „Je to zásadní událost. Milník.“
Milník. Tím slovem jí matka připomněla nedávný rozhovor s Willem, ale na Hannu je toho náhle příliš. Silou vůle potlačí touhu hlasitě vzlykat, utéct, vykašlat se na obchod uprostřed pracovního dne.
„Omlouvám se, mamko,“ zamumlá do telefonu. „Fakt mě to mrzí, ale musím…“
Netuší, co říct.
„Mám zákazníka,“ vymáčkne s námahou.
Ukončí hovor. Zavalí ji ticho prázdného obchodu.
Předtím
Parkoviště na Pelham Street bylo nacpané k prasknutí, proto mamka zabrzdila u dvojité žluté čáry na High Street, aby se Hanna mohla vydrápat ven s větším z kufrů a mamčiným slibem, že za ní přijde, jen co objeví místo k zaparkování. Hanna se za odjíždějícím omláceným mini dívala s prazvláštním pocitem – jako by v autě nechala svléknutou kůži svého starého já a teď tady musela čelit světu neobnošená, zářící svěží novotou. Chladný říjnový vítr jí čechral vlasy a opíral se do zátylku. Vzhlédla k nápisu nad kamenným portálem a rozechvěla se opojným koktejlem nervozity a vzrušení.
Je to tady. Vrchol všech jejích nadějí, snů a pečlivě promyšlené strategie. Stojí před jednou z nejstarších a nejprestižnějších kolejí jedné z nejstarších a nejprestižnějších univerzit na světě – před slavnou Pelhamskou kolejí na Oxfordu; celé tři příští roky to bude její nový domov.
Na rozdíl ode dne, kdy sem přišla na pohovor, byly tentokrát obří dubové dveře dokořán; tehdy musela zaklepat na středověké mřížové okénko a vyčkat, až vykoukne vrátný jak ve filmu Monty Pythonů.
Teď odvlekla kufr klenutým průjezdem kolem vrátnice až ke stolku pod plátěným přístřeškem, kde studenti vyšších ročníků rozdávali desky s informacemi a ukazovali novým spolužákům, kde jsou ubytovaní.
„Ahoj!“ vyhekla Hanna, když se přiblížila k přístřešku; kufr s chrupáním drhnul o štěrkovou cestu. „Ahoj, jmenuju se Hanna Jonesová. Poradíš mi, kam mám jít?“
„Ale jistě!“ přikývla ochotně dívka u stolku. Měla dlouhé zářící blond vlasy a přízvuk vybroušený jak skleněnou sklenku. „Vítej na Pelhamu! Nejdřív si musíš támhle ve vrátnici vyzvednout klíče a podrobnosti o ubytování.“ Ukázala na průchod, jímž Hanna právě prošla. „Už máš svůj průkaz? Budeš ho potřebovat komplet ke všemu, od placení obědů až po výpůjčky knih v knihovně.“
Hanna zavrtěla hlavou. „Nemám, ale zažádala jsem si o něj.“
„Tak si ho vyzvedni z Cloisters II, ale to můžeš kdykoliv během dneška. Nejspíš se potřebuješ zbavit hlavně toho kufru. Ach, a nezapomeň na veletrh a další seznamovací akce pro nové studenty!“ Vrazila hrst letáků Hanně, jež si klouzavé papíry nešikovně přidržela volnou paží.
„Díky,“ vydechla a pak, protože rozhovor zřejmě skončil, odvlekla kufr zpátky k vrátnici.
Toho dne, kdy měla pohovor, uvnitř nebyla, protože vrátný vyšel ven, ale teď spatřila malou místnost s dřevěným ostěním jako na poště. Dvě okna vedla na nádvoří, vchod k pultu byl z klenutého průchodu. Stěny lemovaly nekonečné řady přihrádek se jmény. Hanny se zmocnil zvláštní pocit z vědomí, že na jedné z nich brzy bude i její jméno… Něco jako sounáležitost?
Vytáhla kufr po schodech do vrátnice a počkala, až vrátný vyřídí studenta před ní; přesněji řečeno jeho rodiče. Mládencova matka měla spoustu otázek ohledně dostupnosti wi-fi a režimu sprch, ale nakonec odešli a Hanna se ocitla u pultu. Zamrzelo ji, že její máma nestihla rychleji zaparkovat, protože teď by se trocha podpory hodila.
„Uch, dobrý den,“ začala. V břiše ji nervozitou šimralo, ale snažila se o co nejklidnější hlas. „Jmenuju se Hanna. Hanna Jonesová. Poradíte mi, kam teď mám jít?“
„Hanna Jonesová…“ Vrátný byl kulaťoučký a dobrosrdečný; řídké chmýří na bradě i hlavě mu dodávalo vzezření Santy Clause po pracovní době. Nasadil si brýle a začal pročítat dlouhý seznam jmen. „Hanna Jonesová…. Hanna Jonesová… Aha, tady vás mám. Bydlíte v New Quad, schodiště sedm, pokoj pět. To je apartmá. Moc pěkný.“
Apartmá? Hanna netušila, co to znamená, ale vrátný mluvil dál bez jediné pauzy, takže se nestihla zeptat.
„Tak tedy, teď jděte skrz ten průchod,“ ukázal oknem k vysokému oblouku na opačné straně hedvábného trávníku. „Tam odbočte do Fellows’ Garden – hlavně nešlapejte na trávník – a kolem ubytovny pro profesory. Schodiště sedm je na opačný straně New Quad než ten průchod. Tady máte mapku. Pro vás zdarma, má milá.“
Plesknul o dřevěný pult lesklým letáčkem. „Díky,“ zamumlala Hanna, sáhla po plánku a strčila si ho do kapsy u džínů. Pak se rozpomněla: „A jo, nejspíš sem za chvíli nakoukne moje mamka; zdržela se při parkování. Mohli byste jí povědět, kde mě najde?“
„Maminka Hanny Jonesový,“ zopakoval vrátný zasněně. „To určitě uděláme. Johne!“ houkl přes rameno na kolegu, jenž vzadu třídil poštu, „kdybych šel na oběd a přišla sem maminka Hanny Jonesový, tak jí povíš sedm, pět, New Quad.“
„Spolehni se,“ přikývl muž a ohlédl se po Hanně. Byl vysoký, skoro metr devadesát, mladší než vrátný, tmavovlasý, a bledý obličej se mu leskl potem jako při fyzické námaze. Hlas se mu k tělu vůbec nehodil – zněl ječivě a třaslavě – a Hanna se musela držet, aby se nervózně nezahihňala.
„Tak díky,“ zamumlala a obrátila se k odchodu.
Až u dveří ji zarazil hlas druhého muže, pánovitý, lehce vyčítavý. „Hej, brzděte, mladá dámo!“
Hanně se skoro provinile rozbušilo srdce. Ohlédla se.
Muž obešel pult a pomalu zamířil k ní. Natáhl k Hanně ruku, v níž cosi držel.
Byla to sada klíčů.
„Och!“ Hanna si připadala hloupě. Krátce se zasmála: „Díky.“
Nastavila ruku, ale muž klíče ještě chvilku podržel v prstech; prostě tam stál a klíče se jí houpaly nad dlaní. Pak uvolnil stisk a svazek jí spadl do ruky. Schovala jej do kapsy a obrátila se ke dveřím.
Anotace:
Hanna poznala April během studií na Oxfordské univerzitě. Bystrá, akční a bohatá, ale také zlomyslná dívka Hannu okamžitě okouzlila nejen svým sebevědomím, ale i oslnivým životním stylem horních vrstev. Ještě s hrstkou dalších studentů – Willem, Hughem, Ryanem a Emily – pak tvořili nerozlučnou partu… alespoň dokud Hanna na konci prvního ročníku nenašla April mrtvou.
O deset let později John Neville, oxfordský vrátný odsouzený za Aprilinu vraždu, umírá ve vězení, a Hanna se konečně chystá na dávné trauma zapomenout. Jenže současně vyplouvá na světlo zcela nová skutečnost, možná svědčící o Nevillově nevině, a s ní i hrozivá myšlenka: pomohla tenkrát Hanna usvědčit nepravého?
Jestli chce ještě někdy najít klid, musí se Hanna znovu sejít se starými přáteli a ponořit se hluboko do tajemství Apriliny smrti. Přitom však zjišťuje, že její bývalí spolužáci toho mají mnoho co skrývat. Možná dokonce i vraždu…
Nakladatel: Mystery Press, originální název: The It Girl, překlad: Petra Klůfová, 400 str., 499 Kč
