Dožil se sadistický dozorce z koncentračního tábora dnešní doby, nebo se někdo snaží, aby jeho současná totožnost nebyla odhalena? Soukromá vyšetřovatelka Tara na to jistě přijde.
Spisovatelka a novinářka Veronika Černucká miluje klasické detektivní záhady. Jejím vzorem je britská královna tohoto žánru, Agatha Christie. Sama Veronika se snaží psát příběhy podle vzoru „detektivka je hádanka – vy se ji snažíte vyřešit a já dělám všechno proto, abyste ji nevyřešili“. Baví ji vymýšlení falešných stop a chce, aby čtenáři podezřívali úplně každého. Je však přesvědčená, že kromě napětí by v detektivce měl být i humor. Když tohle všechno dáte dohromady, vyjde Vám z toho Tara, prostořeká a drzá soukromá vyšetřovatelka, hrdinka již deseti románů, které jsou zjevně inspirovány klasickými ostrovními detektivkami. To znamená spoustu postav, respektive podezřelých nebo alespoň svědků, a samozřejmě závěrečné odhalení pachatele před shromážděnými aktéry příběhu. Veronika se ale skutečně snaží do svých příběhů přidat humor. Ten vyplývá především z toho, že Tara v duchu sarkasticky komentuje všechny ty upjaté a leckdy rádoby aristokratické rodiny (opět po vzoru britských detektivek), do kterých se jako najatá vyšetřovatelka vetře. Právě tenhle rozdíl mezi malou, ale atraktivní a veskrze moderní Tarou a upjatými snoby má zajistit tu odlehčující notu.
Upřímně řečeno, daří se to tu více, tu méně. Někdy příběh sklouzává k lehké bizarnost, jindy je naopak povedený, a když si vypůjčím slova jistého kolegy, jde v každém případě o klasickou detektivku, zatímco jiné příběhy si na ni jen hrají. Tara ovšem nemusí sedět každému. Už její rodinné pozadí (žije s dědečkem, původem Italem, o kterém se traduje, že byl hlavou mafie) a několika naprosto tupými bratranci v obrovském luxusním sídle, jezdí v Porsche a všude má dveře otevřené. To je ale problém všech podobných příběhů – ve skutečnosti by nikdo takový neměl přístup na místo činu a rozhodně by neměl nějaké pravomoci. A autorka jde ještě dál – vyšetřování vede naprostý idiot Vyskočil, který mě osobně iritoval už v několika předchozích románech. U policie by nikdo takový nevydržel a těžko by několika násobnou vraždu vyšetřoval sám, aby se nakonec musel chtě nechtě spolehnout na Taru, které její průkaz soukromé vyšetřovatelky budí respekt i u policistů.
Přesně v tomto duchu se odvíjí i další Tařin příběh. Autorka se tentokrát očividně snažila o vážnější notu, a tak se děj točí kolem mladého dozorce, který za druhé světové války v dětském koncentračním táboře v Polsku získal díky své krutosti přezdívku Bestie z Olžinky. Činy nacistických dozorců vedených Bestií přesto několik dětí přežilo. V současnosti jde vesměs o vážené členy židovské komunity, kteří stále nemohou zapomenout na zvěrstva v Olžince, ale mohou se utěšovat tím, že Bestie osvobození tábora nepřežila. Pak se ale začnou objevovat domněnky, že by přece jen mohl přežít a skrývat se do dnešních dnů pod jinou identitou. Všechno začne vraždou slavného a mladého hudebního skladatele, kterému se v polském muzeu podařilo získat vzácnou fotografii Bestie, kterou pak někdo zjevně chtěl získat stůj co stůj. Později dojde k dalším vraždám. Je možné, že by vraždil dnes devadesátiletý stařeček? Nebo má někdo hodně pádný důvod, aby současnou existenci Bestie před ostatními utajil?
Když začnu tím negativním… Příběh má všechny neduhy, které jsem zmínil výše. Tupého kriminalistu Vyskočila, všemocnou Taru a na můj vkus docela dost postav. Omlouvám se všem fanouškům Tary, ale i když mě některé její postřehy celkem baví, že se dokonce i pousměju, po realistických policejně-procedurálních detektivkách prostě nemohu sebevědomí Tary, která coby civilistka vlastně sama vede vyšetřování, skousnout. Co se týče množství postav, chvíli jsem dokonce přemýšlel o nákresu jednoduchého schématu, pak jsem se ale na to vykašlal, a řekl si, že je to prostě jedno. Co mi také nesedělo, je kombinace závažné historické zápletky a Tařina nadhledu. Fungovalo by to u nějakých „banálních vražd“ kvůli dědictví rodinného stříbra, ale linie z dětského koncentráku by si asi zasloužila serióznější pojetí v podobě detektivního thrilleru.
Příběh sice nutí čtenáře knihu dočíst, aby se dozvěděl, jak to dopadlo, ale vše zase shazuje ne zcela jasná motivace pachatele, respektive na čí straně vlastně stál a jak by svoje počínání zdůvodnil. Čtenář to může odhadnout, ale přece jen čeká na rozuzlení přes tři stovky stránek, takže by si finále zasloužilo lepší rozpracování. Jak už jsem zmínil, v příběhu je docela dost postav, a tak si jen těžko k někomu vytvoříte nějaké pouto nebo nějaký vyhraněnější názor.
Píseň beze slov je sice z hlediska detektivní linie celkem v pořádku, ale nijak nevybočuje od předchozích titulů. Humorem se tu šetří, jen si nejsem jistý, jestli je použit v tom správném příběhu založeném na velmi temné části naší historie. Bylo by lepší zkorigovat počet postav, omezit Tařino sebevědomí (už si věří až moc) a vyřadit Vyskočila. Nebo ho alespoň nahradit někým trochu věrohodnějším. Závěr by snesl podrobnější vysvětlení. V koncentračních táborech se děly hrozné věci, to si všichni umíme představit, ale příběh na jednom z nich založený nepřináší nic nového a je tak zabavením na dvě až tři odpoledne. Nic víc.
Text: Veronika Černucká (2022)
Vydáno: Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno (2022)
320 stran
