Druhý díl faerské trilogie řeší zvláštní téma, na které jen tak nenarazíte – vraždu ochránkyně velryb…
Faerské ostrovy mezi Norskem a Británií jsou světem samy pro sebe, ale náležejí k Dánsku. Britský detektiv Jan Reyna tu má své kořeny a po událostech z prvního dílu se tu nějak rozsadil. Zvyká si, a taky ještě nemá zdaleka všechny odpovědi ohledně své záhadné matky, takže se mu domů do Anglie nechce. Jeho přítel, místní policista Hjalti Hentze, mu představuje kraj a zvyky, včetně shánění ovcí v husté mlze nebo grind – lov velryb. Tradice, kterou na Faerech ctí už tisíce let, ale pro cizince brutální a krvavá jatka. Najít v tomhle rituálu krásu je problém nejen pro Reynu, ale i pro mnohé čtenáře. Však také na ostrovech sídlí ekologická organizace, která chce lovu zabránit. Místní z nich radost nemají. Šel by ale někdo z nich tak daleko, aby jednu z aktivistek zavraždil? Tórhavnská policie se značně zapotí, vražda uznávané odbornice je politicky ožehavé téma…
Navíc Reynovi přátelé se s mrtvou znali, a on sám se ní seznámil v přístavu. Je to malá komunita… a tak nějak tedy očekáváte, že podobně jako v předchozím díle pojede vyšetřování na dvou frontách – té oficiální s veškerou parádou a formalitami, a neoficiální. Ale Jan tentokrát pátrá především po své matce a o Hentzův případ zakopává sporadicky a spíš omylem…
Autor tentokrát své čtenáře nešetří. Druhý díl se odehrává asi týden po událostech z prvního a ty „události“ moc připomenuté nejsou. Očekává se, že jste Neklidné pobřeží četli a pamatujete si, o co tam šlo. Takže chvíli tápete, kdo je kdo a proč jsou tam vztahy kapku napjaté. Ale pak už vás pohltí atmosféra studených ostrovů.
Souostroví disponuje zvláštní kombinací semknuté komunity, kde jsou téměř všichni nějak provázaní, a izolovaností, odříznutím od světa. Lidé si zvykli na drsné a nevlídné podmínky a přizpůsobili se. Dokonce i Reyna už se naučil nevycházet ven bez holínek a nepromokavé bundy. Holé pláně, neustálý vítr, skandinávsky úsporné krabicovité budovy… A zaťatí místní, neochvějní ve své jediné pravdě…
Zátoka smutku je detektivka, která nikam nepospíchá. Ideální pro ty, co se také nikam neženou. Ti pak zvlášť docení pozvolné tempo vyprávění, mravenčí píli policejního týmu i pnutí uvnitř sboru, když mezi sebou musejí snášet ambiciózní idioty.
Máte také spoustu času uvažovat, jestli byste dokázali na Faerských ostrovech žít – je tu nízká kriminalita i hustota obyvatel. Trajektem sem a tam, a ten šílený jazyk: Smyrjibreyðsbúðin je jen název kavárny…
Ani Jan Reyna není rozhodnutý, má ale ještě jeden díl, aby našel své kořeny a vybral si mezi ostrovy britskými a faerskými. Zátoka uzavře Hjeltiho případ, ale Reynova minulost se završí až v příští knize Ohně na skalách (ke které budete potřebovat dnešní výpisky a poznámky, abyste zůstali v obraze…). Už aby to bylo.
Originál: The Killing bay, 2017
Překlad: Alžběta Lexová
Vydal: Mystery Press, 2021
415 stran
