Detroit evidentně není veselé město. A nemusí se tam ani ztrácet děti, aby to každému došlo. Ale sériový vrah malých dušiček aspoň dodává umírajícímu městu další tunu melancholické tragédie k těm, které už má.
Kdysi vzkvétající srdce amerického průmyslu sklátila ekonomická recese a krachy firem, kdo mohl a chtěl, tak se odstěhoval. A kvůli nesplácení hypoték se odstěhovali i ti, co nechtěli. Každý měl vlastních starostí dost, aby si ještě vzpomínal na sérii děsivých a bezdůvodných vražd dětí, které vyděsily město roku 1998. A teď (v roce 2013) znovu zmizelo dítě a stará legenda o Obrovi z mlhy je s hrůzou oprášená.
Detektiv Stan Mitchell před lety nedokázal najít pachatele a málem ho to zničilo. Teď cítí, že by se vše konečně mohlo uzavřít. Inspektorka Sarah Berkhampová nastoupila ve stejné době, co starý případ vyšuměl do ztracena, a moc nevěří, že by současná zmizení nějak souvisela. Pouští se do vyšetřování, i když jí případy točící se kolem dětí nikdy nedělaly dobře…
Depresivní příběh vyžaduje zpočátku značné soustředění. V první části neustále skáče v čase a musíte být ve střehu, jestli je březen, nebo už červenec – jestli případ teprve začíná, nebo už se topí v bahně. Nutí to čtenáře chtít vědět víc, poskládat si, co přesně se stalo mezitím, že to došlo až do takových konců.
Navíc autor popustil uzdu svému vnitřnímu básníkovi a jeho popisy opuštěných čtvrtí a umírajících budov jsou velmi vzletné. Takhle rozervaně a poeticky si umíte představit třeba popis bretaňských menhirů nebo yorkshirských vřesovišť, ale o průmyslovém velkoměstě by asi bájit nikoho nenapadlo… Trochu mi to připomnělo knihy Dennise Lehanea, který vzdával hold nehezkým čtvrtím Bostonu a bezútěšné práci detektivů, co se snaží město vyčistit, i když sami tuší marnost svého počínání.
I taky ze stránek čiší nekonečný smutek. A i když lze vytušit přicházející překvapivé odhalení, které probleskuje v podvědomí, nějak jsem cítila, že je toho moc. Obry z mlhy je autorova prvotina a je znát, že se hrozně snažil dodat jí melancholickou atmosféru. Ale s personifikacemi příliš tlačil na pilu a cpal je do každé kapitoly. Domy tu pláčou, déšť varuje, slunce se bojí, co ozáří příště… A rozervaní a psychicky nestabilní hrdinové jsou čítankovou ukázkou tradičního klišé, navíc tak moc zničení, že už by neměli dostat zbraň do ruky…
Loubry mohl klidně ubrat na vzletnosti a přidat víc v dramatickém závěru, který je málem jen mozaikou různých dojmů a scén a vy si musíte hodně domýšlet a sami dávat do souvislostí. Na druhou stranu aspoň se vám hezky zaměstnají mozkové závity a to prý oddaluje Alzheimera…
Originál: Les Chiens deDetroit, 2017
Překlad: Tomáš Havel
Vydal: Metafora, 2021
248 stran